Přemýšlím, jak nazvat směsici vět, slov a písmen, která bude následovat...Poslouchám Anetu Langerovou a její album Na Radosti...Hned první píseň Dívka mi napověděla...
Člověk se někdy zastaví a přemýšlí. Přemýšlí, jak se dostal do míst, do stojatých vod ve kterých právě setrvává...Tuto potřebu pociťuji poslední dobou stále naléhavěji, zastavit se a přemýšlet...Smutné je, že zároveň tuto potřebu cítím většinou, když mi zrovna není lehko u srdce...
Člověk se mění, mění se každým novým zážitkem, novou zkušeností, příležitostí, mění se však i bez tohoto, stejně jako já... Natolik jsem si zvykla na stereotyp v mém životě, že jakékoliv vybočení z něj mi nahání strach a starost...Těžko se mi něco takového píše, ale cítím potřebu vyblít tohle negativno pryč...Připadám si bezradně, ve svém malém světě, který běží dle předem nalajnovaného plánu...přitom v těch linkách nenacházím uspokojení. Tak zvedni zadek něco dělej, chce se mi říct sobě samé...Ale jak? Když ze všeho mám strach? Když se neumím radovat z maličkostí? Paradoxně umím být laskavá k ostatním, i když mi třeba ubližují, ale být laskavá sama k sobě? To je jiný level, a tak se zase škrábu ze země, kam jsem tvrdě dopadla...
Věřím, snažím se věřit, že to bude zase v pořádku...doufám...
