Amélie Poulainová :)

Jak jsem znovuobjevila kouzlo čmrkání, nechápu, jak jsem na ten skvělý relax mohla zapomenout:) Do dokonalosti to má daleko, ale mám ji Amélii jednu Poulainovou vedle postele:) Připomíná mi kouzla malých okamžiků a při pohledu na její šibalský kukuč mám chuť jít házet žabky, přes tu všechnu "dospěláckou zodpovědnost, starosti, stres a blablabla" jsem je pravděpodobně už zapomněla házet! Ostuda, ostudná!:)

A co vy? Jaké malé radosti vás potěší během ustaraných dní?:)

Jeden malý krůček

Tak a je to. 1/4 velkého úkolu byla pokořena:) Zvládla jsem svou první státnici v životě. Jsem hrozně divný tvor. Vážně jsem myslela, že to už nevydržím. Den před státnicí jsem brečela, třepala se, brečela a říkala, že nikam nejdu. Ještěže mám ty nejtrpělivější rodiče na světě, kteří mě podrží v každé situaci. Bála jsem se pomyslet na samotnou zkoušku. Bála jsem se pomyslet, že dopadne špatně, abych to nepřivolala. Bála jsem se pomyslet, že dopadne dobře, abych to nezakřikla. Šla jsem spát brzo, ale nebylo to nic platné. Házela jsem sebou, otáčela se, nadávala si. nakonec jsem si na čtečce pustila povídky Šimka a Grossmanna. Zaručený recept na odreagování. Tuším, že při povídce Jak jsem ochořel se mi podařilo zadřímnout...

Každopádně ani nevím jak, ale nějak jsem se dostala na potítko, pamatovala jsem mamčiných rad a psala jako ďas. A kupodivu, když se mě na něco komise zeptala a já nevěděla, tak jsem ani nebrečela, což doteď nechápu:) Každopádně nějakým způsobem jsem zvládla první státnici v mém životě a můžu se radovat dokonce z hodnocení A. Čekala jsem nějakou průtrž emocí, radost, úlevu a třeba i nějakou slzu štěstí...Byla jsem a ještě vlastně jsem poněkud ztuhlá...Jakoby ani žádná státnice nebyla...Jsem vážně zvláštní... Trochu mě to děsí, tohle přece byl důvod k radosti a veliké radosti, když si vzpomenu na ty nervy předtím. Těžko říct, možná mě brzdí to, že si uvědomím že tohle budu muset absolvovat ještě 2krát a k tomu napsat bakalářku.

Určitě jsem ráda, že jsem využila možnost jít na předtermín a jsem moc spokojená jak to dopadlo...Jen mám pocit, že už se nedokážu moc radovat...

Takže žádné předsevzetí typu zhubnu, budu jíst zdravě, budu cvičit...
Ne...Budu se radovat...to je moje předsevzetí:)

Teraz je ten správný čas...

Ahoj a krásný dobrý den:)

panečku, už ani nevím, jak to na bloggeru pomalu vypadá:)

Neměla jsem poslední dobu vůbec chuť psát a myslím si, že je to znát:) Cítím se teď pěkně strnule a podle toho asi i ten text vypadá:) Ale nevadí, třeba se to vylepší:)

Vracím se tady, protože štvu sama sebe. Za dva týdny mám předtermín první státnice. Jelikož a protože nám na poslední chvíli změnili nejen komisi, ale rovnou i okruhy, tak jsem celkem nervózní. A trávím hodiny na facebooku tím, že fňukám společně s ostatními. Ale fňukáním asi novou komisi nepokořím a facebook už mě vytáčí, nechala jsem ho vejít až moc do mého života řekla bych.

Neprožívám chvilky, když zrovna se naskytne nějaká pěkná chvilka tak hned myslím na to, kde mám foťák a taky hned kalkuluju, kolik líbíčku mi asi naskáče. Achjo netušíte, jak jsem mohla takhle klesnout? Jako bych hodnotu sebe samé hledala v tom, kolik palců nahoru mám u fotky, kolik přátel mám ve friendlistu. Smutný příběh 21leté slečny...

Řekla bych, že je aspoň fajn, že si to uvědomuju...můžu s tím něco udělat tedy...můžu to zkusit...a doufám,že mi blog pomůže:) Já vím možná to zní jako z deště pod okap, ale blogger mě rozhodně neláka, abych si co chvilku měnila status:)

Tak tedy vzhůru do boje:)

A vy se mějte famfárově:)