Asi to dnes pojmu formou terapie.
Po dlouhých prázdninách, které jsem strávila pracovně, nastal i nám vysokoškolákům školní rok. A hrne se to, jedno na druhé, druhé na třetí a mně je trochu teskno a taky se bojím. Bakalářka, státnice mě čekají až příští rok, ale jestli čas bude utíkat tak splašeně jak doteď, tak je to vlastně hrozně blízko. Všichni nám to připomínají a nakládají a nakládají. Tamta knížka, tamty skripta, úkol jeden, úkol druhý, úkol třetí atakdáledonekonečna.
Někdy si vážně připadám trochu jako blbec, všechno mi dlouho trvá, stojí mě to nemalé úsilí a stejně výsledky tomu neodpovídají. Per aspera ad astra. Asi bych si to měla napsat na zeď obrovským písmem, abych přestala být takový pesimista. Nevěřím si, mám malé sebevědomí a to je možná ta hlavní chyba, kolikrát si myslím správnou odpověď ale bojím se jí říct nahlas, protože mám strach, že je špatná. Pořád někomu ustupuju a přizpůsobuju se a mívám špatný pocit, když někomu nevyhovím.
Největší strach mám z toho, že kvůli nějaké hloupé zkoušce,nebudu moct dělat svou vysněnou práci. Chci pracovat s osobami s znevýhodněním, moc to chci, baví mě to neskutečně a naplňuje mě to. Co když se ale stane nějaká hloupá chyba a já školu nedostuduju. Možná se mi kdekdo vysměje, ale já to tak cítím. Proč je tak strašně důležitá teorie? Proč není důležitější praxe a vztah k lidem, to bych uspěla na A, tím jsem si jistá. Stydím se fňukat, vážně jo. jsou horší věci na světě, větší problémy. Měla bych být šťastná.
Tak proč nejsem?
