Vše se v dobré obrátí:)

Ahoj všichni:) tedy vy co zrovna čtete:)
Máma má vždy pravdu. Proč začínám zrovna tímhle? Protože už asi posté se mi to potvrdilo, ale vsadím se o co chcete, že až příjde další rada od mámy, tak nebudu věřit a budu si myslet svoje. Stejně tak mi o víkendu říkala, že všechno bude dobré, že prezentaci zvládnu, že praxi vyřeším:) A ejhle, dneska jsem zabila dvě mouchy jednou ranou a opravdu je vše v pořádku, i když jsem mámě o víkendu v slzách tvrdila, že to v pořádku nebude. Slabá chvilka, nu co.
Víte, kdybych věděla jaký trník si zadřu s tou praxi, tak si to ještě tisíckrát rozmyslím. Ale zas neustálé nervy, psaní emailů ke všem čertům, psaní dopisů, telefonáty a ty zatracené nervy, že do té praxe ty formality nestihnu vyřídit mi opravdu hodně daly. Uvědomuju si, že kdybych to začala řešit o píď později, tak že bych to vážně nestihla. Navíc jsem se docela solidně vycvičila právě v onom psaní formálních meilů a to, že jsem dneska šla jak se říká s bobkama u zadnice k samotnému panu proděkanovi pro podpis považuju za takovou třešinku na imaginárním dortu. A to všechno kvůli 5 dnům praxe. Já už se v dnešním světě nedivím ničemu, člověk si za chvíli bez těch papírů ani neuprdne. nevím jen jestli se tomu mám smát nebo nad tím brečet:) Každopádně výlevy zde na blogu by mohly nabrat pozitivnějšího rázu. Až byste se divili, jaký šutr mi kvůli té praxi ležel na srdci.
A tak se těším:) už přichází Vánoce, tedy advent určitě:) Těším se, jak budeme dělat věnce:) pouštíme si u toho koledy, všude voní jehličí a pijeme svařáček nebo vařonku:) všechno voní po skořici a taky badyánu:) Neuběhne dlouhá doba a začneme péct:) Napřed perníčky, pak linecké, vanilkové rohlíčky, pracky,klášterní rohlíčky, banánky a nakonec kokosové a mandlové kuličky, kterých je vždy nejmíň a o které je největší poškrk:) těším se moc, i když snad poprvé v životě se budu přes Vánoce učit:) Ale vsadím se, že s provoněným domovem, skvělou atmosférou a horami dobrého jídla to půjde mnohem lépe. jsem zkrátka Vánocofil a zdaleka to není jen kvůli dárkům. vždyť už jsme velké a víme, že Ježíšek není, ale je moc hezké čekat u 3tědrovečerní večeře na cinkání zvonku. Teď už aspoň nepopoháním tátu, který si vždycky přidává kapra:) Teď už si ho přidávám s ním a vychutnávám si to:) vychutnávám si, že jsme společně u krásně prostřeného stolu, že to všude voní jednak čistotou, jedna jehličím a kořením. Ách a nesmím zapomenout na pohádky:)Abych vám pravdu řekla ty nově natočené mě příliš neoslovují, ale na klasické stálice bych se mohla dívat dokolečka, Popelka, Princezna ze zlatou hvězdou, pyšná princezna, Sůl nad zlato a další staré pohádky mě neomrzí snad nikdy a jejich laskavostí se nechám unášet ať mi bude dvacet nebo šedesát:)
Koukám, že jsem se s těmi Vánoci nějak rozvášnila, ale já je mám vážně moc ráda.
Pozítří si rozbalím jeden z Vánočních dárků. S milým jedeme na koncert do Prahy. A protože je ten lístek z dražšího soudku, rozhodli jsme se, že si je nadělíme navzájem pod stromeček a uděláme si hezký den. Už se moc těším až trošku vypadnu z toho stereotypu. Nevím jestli je to pouze můj pocit, ale od té doby co studuju VŠ, tak ten čas nehorázně letí. Možná je to tím, že neustále pendluju mezi školou, bytem a domovem a než se pokaždé naděju, tak zas abych jela, ať už domů nebo na byt. Ale jinak se mi to zamlouvá. Studuju to co mě baví a to je hlavní. Chci pomáhat postiženým lidem, čím dál více mě zajímá problematika mentálně postižených. Byla jsem na návštěvě v Domově pro zdravotně postižené, nedaleko od mého domova, domlouvat praxi na letní semestr pro změnu. Nakonec tam nenastoupím. Víte dělá se mi zle, když vidím, jak stát pomáhá tam kde nemá a tyto instituce nechává, ať si poradí samy. Pan vedoucí mi praxi u nich nedoporučoval, ale byl moc milý a vše mi ukázal. Snažila jsem se usmívat, i když se mi chtělo spíše brečet. V tom ústavu žije asi 100 dospělých postižených mužů. I když mě neznali, tak byli naprosto úžasní, podávali mi ruce, ptali se mě kdo jsem a jak se mám. Byli moc milí zkrátka. Ale to prostředí ve kterém musí žít. Hrůza děs, pan vedoucí bylo vidět že dělá co může, pánové ho očividně mají moc rádi. Ale bohužel co je v dnešní době jeden člověk proti celému s prominutím posranému systému? Těmto lidem je nutné především zajistit co nejlepší prostředí, jedině tak můžeme čekat pokroky. Chudiny pečovatelky bylo vidět, že mají co dělat aby obstaraly základní potřeby ležáků. Je potřeba, aby u těchto lidí probíhala usilovná aktivizace, aby se jim někdo pravidelně věnoval, ale bohužel. Jen bych přála všem těm sviním, ano jsem dnes nějaká sprostá, nahoře, aby někdy sešly dolů mezi obyčejné lidi. Jednoduše to prostředí ústavu bylo hrozné, strohé, staré, ani funkční to moc nebylo a ani zdaleka to nepřipomínalo domov. Po návratu domů jsem do sebe musela hodit panáka metaxy. Bylo mi opravdu šoufl. Držím panu vedoucímu moc pěsti, aby se mu to povedlo změnit k lepšímu, i když to bude heroický výkon.
Trošku jsem se rozepsala, tak pokud jste to někdo dočetl až sem, tak smekám pomyslný klobouk a pomalu se s vámi loučím, protože člověk nesmí usnout na vavřínech, ale dál si jít za svým, i když to půjde malými krůčky:) Tak já se jdu učit specku, jak říkáme:) Mějte se famfárově:)

Sebereflexe...

Myšlenky jsou svině...Znáte ten pocit, kdy vám příjde, že vaše hlava nedokáže víc vstřebat, ale kolečka se pořád neúnavně točí, rotují a je jim jedno, že už nemůžete?
Netuším, jak dlouhý bude tento článek. Opět mě chytla psavá a opět, když nejsem v nejlepším rozpoložení. prý to pomáhá vypsat se, tak uvidíme. před chvilinkou jsem dorazila  na byt. Víkend byl krutě krátký,vzhledem k tomu, že jsem odtud odjížděla v pátek. Je tu hrobové ticho, slečny spí a tak sedím na našich krásných kožených sedačkách a co nejtiššeji buším do klávesnice.
Celý víkend mi nebylo nejlíp. Od žaludku myslím. A z nervů říká máma. Poraďte mi prosím, jak se nemám stresovat. Možná jsem vážně vůl, ale snažím se dělat všechno poctivě, teď myslím věci do školy. A to prostě nejde nestresovat. Děsí mě představa, že bych něco nedala na první pokus. Děsí mě, že bych si to nemohla odškrtnout a musela se tím dál zabývat. přitom spousta ale opravdu spousta lidí ve zkouškovém nebo v zápočťáku jede vabank, ale to já nedokážu. Děsí mě, že bych šla k zápočtu či zkoušce vědomě nepřipravená, děsí mě představa, že bych měla nějakou slabinu a děsí mě představa, že při svém štěstí bych si o tu slabinu spalila hubu. A tak mě bolí žaludek a nervuju se vesele dál. Zajištění zimní praxe mi dává taky zabrat, za dva týdny nastupuju a ještě to nemám dořešené.
Neumím si zorganizovat čas, čas na učení, čas na odpočinek, čas na práci, čas na relax. Potřebovala bych týden nafouknout o dva dny a den aspoň o tři hodiny, pak by to možná vycházelo. Začínám totiž pochybovat, jestli se ke studiu na vš hodím. Jako zatím jsem udělala vše, co jsem měla. Minulý týden psychologii dokonce za B, ale když vidím, kolik úsilí mě to stojí, tak vážně nevím. Minulý týden byl vážně jobový, dozvěděly jsme se, že větší část naší práce bude vysvětlovat klientům smrt, což jako nevím, ale byly jsme zrovna po zkoušce z psychologie a tohle nás trošku dotlo a odpoledne jsme probírali v Komplex. službách, jaké budou naše platy cca. Trošku nás to dojalo a byly jsme s prominutím dojebané na dvě doby.
Tak jako dala jsem se na vojnu, takže budu bojovat,vždyť se to zase musí obrátit k lepšímu no ne?
Nu a tady to máte, právě mě to psaní přestalo bavit...Tak se mějte krásně:)

Mimoň depresovitý...

Ani nevím, jak začít...Možná je to počasím, možná je to nevyspáním, ale zcela určitě je to mnou....Dneska bych každému radila, aby se mi vyhnul obloukem. Sedím  u Houmího(můj hpéčkový miláček) A vedle mě se krčí poslední pásek té velké Milky. Ano jsem prase. A víte, co je horší než prase? Prase v depce. V úterý mám zkoušku z obecné psychologie a ač se snažím sebevíc všichni ti pánové, všechny ty směry se mi dokonale pletou. Vrr. Těšila jsem se až přijedu domů a budu se v klidečku učit, ale zatím jenom pořád někde lítám. Zatracené vyřizování praxe, sotva jsem si zařídila praxi na semestr zimní, už za týden abych odevzdala potvrzení na praxi letní. Achjo a tak píšu mejly, píšu dopisy, volám a lítám po nejrůznějších zařízeních. Někdy bych se nejraději vrátila na gympl, kde nás sice pan zástupce vytáčel změnami v rozvrhu, říkal nám jeskyňky a ježibaby, ale krásně nám vše servíroval a člověk se nemusel o nic starat. Musím přiznat, že teď si někdy připadám jako telátko, když se neustále někoho na něco ptám. třeba zrovna zařizování té praxe mi dalo hodně zabrat.Sakra proč musí být v okolí samá detašovaná pracoviště?
Pff, nevíte někdo, kde jsem sebrala tu modřinu na ruce?:/ Vážně si připadám jako tydýt a hrozný slaboch. Chci se změnit, ale nějak to nedávám. Jsem náladová, divná, protivná a zlá a nevím co s tím. Chtěla jsem začít jíst zdravě. HaHa. Vydrželo mi to týden, pak příjde nějaká oslavička a všechno je to s prominutím v háji zeleném. Chtěla jsem začít cvičit, ani ne tak pro nějaké formování postavy,i když ani to by neškodilo, vzhledem k tomu, že minulý týden jsem oběhla tři obchody než jsem sehnala džíny, ale o tom až jindy.Chtěla jsem začít cvičit, protože se nemůžu zbavit bolení hlavy, které mám od krční páteře. Jako seriously začíná se mi dělat hrb, ale já jsem prostě takový zdechloň obecný, který si najde stopadesát tisíc výmluv, do háje kde je ta házenkářka, která stíhala tréninky házené, aerobiku, chodila plavat, běhat, jezdit na bruslích. Ta už je leda tak na fotkách, teď tu u počítače sedí 19ti- letá holka, která skuhrá jak 80ti letá stařenka, bolí ji záda, nedotkne se špičkama prstů země, je pořád unavená a protivná. Tak mě napadá proč mají lidé tendenci škodit si? Jsme tlustí, ale nevzdáme se nezdravého jídla, máme záněty žil, ale cigárko si neodpustíme, máme špatnou náladu, ale jít ven? kdeže. kde se to v člověku bere? Proč na to, abychom změnili něco k lepšímu potřebujeme vůli? Vždyť, když je to pro nás dobré, tak by to mělo jít lehce ne? Je to strašně zvláštní řekla bych. Je mi mizerně, ale jako vážně...
Uznávám, mívávám pozitivnější výlevy srdce, ale já vážně potřebuju uvědomit si sebe sama, potřebovala bych nakopat pořádně můj líný zadek...
Nechci si dávat žádná pitomá předsevzetí, to už tady bylo milionkrát a nikdy jsem je nedodržela...
Ono to chce činy a ne kecy totiž...
Tímto končím dnešní výlev mého chorého já...
Amen

Schizofrení

Pane jo. Jsem pěkně na měkko a přitom docela šťastná. mám pocit, že za chvíli z té bouře pocitů, tedy spíše z té podivné míchanice nejrůznějších pocitů asi exploduju. Před chvílí jsme se vrátili ze hřbitova. jako každý rok mi dušičková atmosféra naprosto vzala dech. Bydlím v opravdu malém městě, kde se zná každý s každým a tradice jako dušičky se dodržují opravdu poctivě. Páni, hledala jsem jeden jediný hrob, na kterém by nesvítila svíčka, bezúspěšně a to je na tom to nejkrásnější. Jsem poněkud citlivá na tyto záležitosti a vážně mě dojímá, jak lidé stále myslí na své zesnulé. Sama hodně často vzpomínám na dědu, před každou těžší zkouškou zapaluju svíčku a myslím na něj a prostě si vždycky umíním, že tu zkoušku zvládnu i kdyby co by. Dneska jsem vzpomínala zase trošičku jinak. Vzpomínala jsem na to, jak mě měl děda rád, jak mi to říkal a tak. Snad je mu tam někde líp.
Sedím si tak u babičky v obývacím pokoji a najednou zvonek. Za dveřmi můj milý, který jel zrovna z práce. Políbil mě a dal mi kytku. Prostě jen tak. Chápete to? Já ne:) Jen vím, že mi to udělalo strašnou radost a zároveň mě to dojalo. Áchjo.
Od zítřka začíná v Olomouci punčová sezóna a už se otvírá i kluziště. Moc se těším:) Tento týden to půjdu obhlédnout a ten další si beru brusle, tedy pokud usoudím, že kluziště bude pro mě bezpečné:P
A tak jsem taková rozervaná. Š´tastná i smutná.Zvláštní pocit.
Jinak zápočet z poradenství jsem úspěšně splnila. Teda řeknu vám, že psát zápočet o půl osmé večer není zrovna nejvíc košér. Otázky jsem si četla dokolečka a vůbec nechápala co se po mně chce. Naštěstí někoho napadlo otevřít okno, tak mě závan čerstvého vzduchu probral. Jsem ráda a ne že ne. Víte mockrát mám choutky nejít třeba na přednášku nebo tak, ale vždycky se ve mně ozve nějaký hlásek, asi svědomí, který mě donutí jít do školy. V dnešní době to není žádná sranda platit výšku a tak si to vždycky uvědomím, že na válení v posteli nemusím jezdit do Olomouce. A upřímně musím říct, že přednášky mě opravdu baví a jsem ráda za svůj obor.
Mám taky novou úchylku. Říkám tomu úchylka páč to už jinak nejde. Opět jsem byla v krámku s kreativníma potřebama, který jsem zmiňovala už v předchozím článku. Dvě stovky zmizly z peněženky, ani jsem nemrkla. A tak si teď doma hraju s ubrouskama, pytlíkama, organzou, polystyrenovýma kuličkama a tak. Jsem magor a nestydím se to přiznat. Ale je to skvělý relax o tom žádná.
To je hrozný článek co? Když já mám v sobě takový mišmaš, že ani ty myšlenky nemám celistvé:)Tak jo, mějte se krásně:)