Jak šel čas...

..po delší době zpátky na místě činu...
Nevím, čím o je:) Možná deš´tovými kapkami, které mi buší na střešní okno:) Možná taky tím, že za chvíli zas budu sedět ve vlaku:) A možná je to jen tím, že občas dostanu tuhle náladu:) Nostalgickou a přemýšlivou.

Člověk někdy přemýšlí nad tím, jak se dostal tam, kde právě je. A to teď dělám já. Ne, nebojte se, nebude to žádný článek o škole... Dneska se chci v rámci změny, kterou chci nastolit ve svém životě, ohlédnout za svým životním stylem, který jsem doposud vedla.

Odkud jen začít? Nejlépe od začátku. Už od mala jsem byla docela šikovné dítě. Hodně za to vděčím našim, kteří se mi opravdu věnovali. Mamča mi odmalička četla a později se mnou dělala úkoly. Táta zas rozvíjel mé fyzické schopnosti a tak jsem od poměrně útlého věku uměla plavat a lyžovat.

Od malička jsem zbožňovala lítání venku:) Když jsem byla malá, prozkoumávala jsem babiččinu zahradu, což pro mě znamenalo velké dobrodružství, lezla jsem na stromy, hrála si se psem a prala se se ségrou o houpačku. Později jsem měla dovoleno chodit si hrát na nedaléké hřiště plné prolézaček:) V tu dobu jsem nacházela i své první kamarádky:) Lítaly jsme po lese, stavěly si bunkry, chodily na ostružiny, maliny a lesní jahůdky:) Měly jsme své první party, kde se členství muselo zasloužit splněním náročných úkolů, které vymýšlela naše ,,hlava". Byla jsem aktivní, pořád v pohybu, pořád na čerstvém vzduchu. Bylo to nehorázně prima dětství, na které budu vždycky vzpomínat.

S nástupem do první třídy přišel můj první a zároveň i poslední rok moderní gymnastiky. Poslední proto, že jsem trošku vyčnívala a poznala, jak děti umí být někdy zlé. Vždycky jsem měla ráda sladkosti a to tak moc, že ani pohyb je nedokázal vykompenzovat, rozumějte, nebyla jsem tlouštík, ale bříško jsem měla vždycky, a tak nějak mi bylo smutno, když mě ostatní nevzali mezi sebe. Navíc mě gymnastika až tak neoslovila a za obzorem se rýsovala láska mého života.

Pak se to stalo:) Propadla jsem kouzlu kulatého nesmyslu a začala hrát házenou. Propadla jsem jí a začala etapa mého života, na kterou moc ráda vzpomínám:) Potkala jsem tam mou nejlepší kamarádku a navzájem jsme v sobě živily lásku k tomuto sportu. Když jsme zrovna nehrály nebo nebyly na tréninku, tak jsme byly v hale a dívaly se na tréninky a zápasy starších holek nebo kluků a nebo si šly jen tak házet na hřiště:) Bylo to skvělé, doma jsem se příliš neohřála a pořád lítala venku:) S kamarádkou jsme chodily plavat, na lekce aerobiku, chodily jsme běhat a na kolečkové brusle:) A když jsme si chtěly víc popovídat, tak byste nás našli v čajovně. A bylo nám hrozně fajn:)

Jenže pak přišla střední škola:) já už měla rok přítele a tak nějak se vše otočilo. Kamarádka měla školu v jiném městě a tak jsme se vídaly čím dál míň. Házená už taky nebyla, to co dřív. Začala jsem mít problémy se zády a byla nucena přestat hrát. Víte, tehdy mi to ani nepřišlo a popravdě mi to ani nechybělo. Užívala jsem si s milým. Chodili jsme do kina,do přírody, trávili společný čas u filmů. Jen to nebyla až taková pohodička, jak by se mohlo na první pohled zdát. Řekněme, že s přítelovou rodinou to bylo drobátko složitější. Navíc, abych zvládala gymnázium na dobré úrovni, tak jsem se musela hodně snažit. Začala jsem se měnit. Přes týden jsem seděla u učení a víkendy trávila s milým u filmů nebo pomáháním, ať už u nich doma nebo u nás. Přestala jsem se pravidelně hýbat, ale nebyla to až taková hrůza, žádné extrémní změny jsem tehdy nezaznamenala.

Zlom přišel ve čtvrtém ročníku. Maturita a příjimací zkoušky na vš jsem viděla za každým rohem. Bála jsem se toho, jako čert kříže a chtěla udělat maximum, aby vše dopadlo dobře. Všepřítomný stres jsem zaháněla, jak jinak, než sladkým, slaným a tučným jídlem. Nevím ani proč, měla jsem pocit, že mi ta čokoláda nažene zpátky energii, ale bylo tomu úplně naopak.

Nakonec se zkouška dospělosti i přijímačky zdařily, řekla bych velmi obstojně a já konečně měla čas podívat se pravdě do očí. Jenže, co udělá zbabělec, když ta pravda není zrovna příjemná? Zavře oči. A to jsem udělala i já, byly zde sice nějaké pokusy o změnu, ale neměla jsem dostatek pevné vůle a tendence odkládat věci na později byla silnější.

Tak šel zase čas a já úspěšně přežila své první zkouškové. Po zkouškách jsem si malovala, že začnu tvořit, ale neměla jsem vůbec na nic náladu, byla jsem až protivná. Tyto stavy mě donutily zapřemýšlet, co se to sakra děje. A víte na co jsem přišla? Že člověk může být těžko spokojený se svým životem, když není spokojený sám se sebou. Hrozně mi pomohl můj přítel(ano pořád ten samý:))Řekl mi,ať prostě řeknu ne, když to nechci a vydržím to ne říkat. ono to tak možná nevyzní, ale mě to v tu chvíli pomohlo.A to ne, jsem začala říkat ještě ten den, žádné až od zítřka:)

Aby bylo jasno, nedržím dietu. Snažím se změnit svůj životní styl:) Chci být zdravá a spokojená sama se sebou a chci svému tělu dát to nejlepší:)
Tak jak to teď vypadá?

Snažím se jíst pravidelně v menších porcích. Jím hodně ovoce a zeleniny. Nejím bílé pečivo a vyhýbám se sladkostem a slaným pochutinám:) Ale když mě opravdu honí mlsná, tak si dám kousek čokolády;) Začínám se zajímat o složení potravin:) Snažím se dostatečně pít:)

Co se týče pohybu. Obrovskou inspirací mi je pořad The Biggest Loser. Sleduji ho na youtube, nejen že si skvěle procvičím angličtinu. vždycky si říkám, sakra, když to zvládli tihle, tak proč ne já?:) Navíc při cvičení si nemůžu vyhnat z hlavy Dollvetovo NO MORE EXCUSES:) Jinak cvičím Jillian Michaels, ale to jen, když jsem doma:) Na bytě v Olomouci mám strach, aby na mě nevlítli sousedi:) Víte, když jsem do totoho šla, tak jsem měla strach, jak to budu dělat v Olomouci:)Ale vyzrála jsem na to, a využila svou šetrnost:) no jo, když já o všem strašně přemýšlím, než to koupím. Ale o tomto jsem věděla,že přemýšlet nesmím:) Koupila jsem si permanentku k nám do akademik fitness klubu. Stála mě necelých 600 na semestr. Je to obrovská výhoda, protože i když se mi cvičit nechce, tak se dokopu už jen z toho důvodu, že když už jsem si to koupila, tak to přece nevyhodím z okna:) jinak nabídka sportů je široká, můžu chodit od zumby přes jogu až na badminton:)

Páni, koukám, že jsem se rozepsala:) Ale já to nejspíš tak trochu potřebovala:)
Pokud jste to někdo dočetli až sem, tak se vám klaním a přeju hezký zbytek neděle:)

Impossible:)

Na youtube jsem narazila na předělávku už tak dokonalé písničky od Shontelle:) V té předělávce jí zpívá James Arthur a prostě jako ách:) Husinu mám až nevím kde a platonicky jsem se zamilovala do jeho hlasu:) Navíc se stala mou oficiální nakopávací písničkou:) Jen se podívejte na klip:) je tam Jamesova cesta soutěží obdobnou naší Superstar:) Ta písnička, ten klip...dává mi pocit, že nic není nemožné:)

Nevím, co se to se mnou děje, jsem divná, bez nálady:/ V telce říkají, že nám chybí energie ze sluníčka asi na tom něco bude. Jen je mi líto lidí okolo. Všichni jsme na tom stejně přece:) Musím se sebrat:)
Jsem ze sebe docela nešťastná, myslela jsem jak krásně smysluplně využiju pozkouškové volno a kulové:) mám tak blbou náladu až se mi nic nechce. A tak akorát vařím, uklízím a dělám jen to co je nezbytné. jak říkám chudáci lidi okolo mě.
Víte před dvěma týdny jsem najela na zdravější režím a bylo mi líp, ale pak jeden den byla ta nálada horší a já se ji snažila umlčet jídlem...a to je asi blbost a chyba. Jako nechápu lidské tělo, nechápu lidskou psychiku...Proč máme tendenci ubližovat sami sobě. Obezita je nezdravá, kouření je nezdravé. Tak proč je cesta k opaku těžká? Vždyť je to k lepšímu ne, tak by to mělo jít lehce.
Dneska jsem vedla dlouhý hovor se svým milým proč jsem poslední dobou taková a že se sebou nejsem spokojená a tak. On je úžasný podpořil mě v rozhodnutí jít tou lepší cestou a slíbil, že mě bude nakopávat a podrží mě. Věřím mu a vím, že právě to jsem potřebovala, takže challenge of my life může začít:)
Vždyť nic není nemožné ne?:)