Tak včera jsem dostala doufejme tři roky natvrdo:) Nelekejte se, do vězení se nechystám. Jen jsem včera byla u zápisu na VŠ:) A popravdě jsem ze všeho tak trochu zmatená, kde jsou ty časy na gymplu, kdy veškeré vyřizování znamenala pouze kartička na autobus. Rozvrh nám tam naservíroval pan zástupce a člověk nemusel nic řešit. Nevěřila jsem, že to řeknu, ale zlaté časy a zlatý gympl. Na druhou stranu se těším na ostatní věci. Konečně se nám podařilo sehnat byt, který odpovídal požadavkům pěti slečen, což se zdalo jako téměř nesplnitelná mise. A tak se těším na naše dýchanky u filmů, vínka a vodní dýmky:)Ale pst:) Taky se docela těším na školu...vím je to nejspíš předčasné, ale už jsem dostala seznam předmětů, které musím splnit a všechny vypadají strašně zajímavě:) Akorát, kdyby těch organizačních věcí nebylo tolik:/ Největší strach mám ze zapisování předmětů, nerada bych hned ze začátku řešila problém, že jsem si něco blbě zapsala:/ Ale tak nechám to koňovi :) A taky se ještě těším na nejbližší výlet do papírnictví:) Jsem totiž absolutní úchyl na notesy, deníčky, složky, propisky, pastelky a další věci nezbytné pro mou maličkost během období školy:))
O víkendu jsem s milým navštívila formanský den ve Velkých Karlovicích:) I když počasí nebylo nijak úchvatné, den jsem si parádně užila. Program byl bohatý nejen na záležitosti ohledně koní. Kultura také nebyla ošizena:) A tak jsme si s milým zaskákali na koncert Chinaski, kteří byli výborní, zasmáli se u Rudy z Ostravy a protože byla neděle a milý musel v pondělí do práce, tak až při odchodu zaslechli něco z repertoáru NoName :) Večer jsem padla do postele a usla téměř okamžitě:)
V pondělí mi bylo strašně zvláštně. Přemýšlela jsem o tisíc a jedné věci. A nevěděla kudykam. Taky to znáte? Nic mě nebavilo a tak jsem ležela na posteli, zírala do stropu a přemýšlela nad tím, jak se mi strašně nic nechce. Vůbec jsem nebyla schopna dokopat se k těm nejjednodušším činnostem. Přišlo mi, že nic nemá cenu, že je všechno jedno a popravdě to nebyl moc příjemný pocit. Naštěstí jsem se z toho vyspala a je to o moc lepší:)
Přikládám fotky z formanského dne:)
středa 29. srpna 2012
středa 8. srpna 2012
Adra brigáda:)
Achjo, jsem hrozná. Umiňovala jsem si, že sotva se z této akce vrátím, tak napíšu článek alá den po dni. Pomalu už ubíhá druhý týden po této akci a já vím, že článek aka den po dni už není možný, protože už to mám všechno smíchané :D Tak tedy zážitky z jednotlivých míst.
22. 7. což byla neděle jsme se s kamarádkou vydaly směr Valmez na místo konání Adra brigády. Ubytovaní jsme byli v budově CASD- Církev adventistů sedmého dne. Po příchodu na místo jsme měly rozporuplné pocity. Obě jsme na této akci byly poprvé, zatímco zbytek lidí se znal už pěkně dlouho, takže jsme z toho byly trošku nervózní, měly jsme pocit, že mezi tuto skvěle fungující partu nejspíš nezapadnem, ALE opak se stal skutečností a přijaty jsme byly opravdu mile a pocit, že nezapadáme se vytratil téměř hned druhý den:)
Parta jsme byli různorodá. Dvě Valašky, dva zástupci SK a lidé z Ostravy. Valná většina byla věřících, ale musím podotknout, že jsme se všichni uměli krásně akceptovat. A třeba takové ranní zamyšlení před snídaní byť určené právě pro věřící, bylo poučné i pro mě nevěřící.Hlavně nikdo nikoho k ničemu nenutil, takže se člověk mohl svobodně rozhodnout, jestli se tzv. Jitřenky zúčastní nebo ne. A jaká byla náplň této brigády? Byly naplánovány návštěvy Azylového domu, Kojeneckého ústavu a Domova seniorů. Tak tedy-
Azylový dům- Azylový dům jsem navštívila dvakrát a byla to opravdu cenná zkušenost, našim úkolem bylo vymyslet program pro tamní děti. Bylo to docela náročné, děti byly divoké a matky nejevily moc zájmu, řekla bych, že byly rády, že se o děti nemusí starat a tak seděly před Azylákem, pily kafe a kouřily jednu cigaretu za druhou, zatímco jsme se snažili zabavit jejich dítka. Člověk si uvědomí spoustu věcí, uvědomí si, jakou má úžasnou rodinu a neskutečné štěstí, že vyrůstal v krásném prostředí beskydské přírody, jako třeba já. Děti byly z her a soutěžení nadšené, hrály si docela hezky. Až na to, že si navzájem nadávaly a neuměly se o hračky dělit. Jenže tohle jim člověk vyčítat nemůže, mnohé z nich viděly, jak otec bije matku, nebo nějakou chvíli žily v těžkých podmínkách, neměly ten vzor fungující rodiny, neměly nikoho, kdo by jim vštípil nějaká pravidla. Šlo ale poznat, že kdyby se dětem někdo víc věnoval, tak by byly moc šikovné. Ty menší si s plastelínou dokázaly vyhrát celé dopoledne zatímco starší se zabavili u pohybových her. Bylo vidět, jak jsou šťastné po pochvale a některé se dožadovaly i pohlazení či pomazlení. Byl tam jeden malý klučina, blonďáček, no mohl by být úplný andílek, který se v jedné chvíli dožadoval pohlazení a pusy a vzápětí dětem nadával do buzíčků a naši vedoucí otituloval nadávkou, která patří ke štamgastům do hospody. Děti potom říkaly, že ten chlapeček je bije a nadává jim, což jsme si ověřili poslední den, kdy po tom, co jsme se staršíma hráli hry venku, které by malučcí nezvládli, a onoho malého chlapečka jsme odmítli a poslali za malýma, po nás mrštil kamenem. Ohledy neohledy, tohle si nesmí dovolit a tak ho kamarád drapnul za ručku a ječícího ho odvedl k mámě, která to ovšem moc neřešila. Člověk si ale odnášel fajn pocit, když viděl, že děcka nechtějí abychom odešli. Jsem strašně vděčná za tuto zkušenost, přehodnotila jsem svůj žebříček hodnot a hodně lidí mi říká, že jsem nějaká hodnější :D
Kojenecký ústav- V kojeňáku byly pro nás nachystány práce manuální, natírání prolézaček, sbírání jablek, pletí záhonků, uklízení a tak dále. Práci jsem si uměli zpříjemnit a čas ubíhal rychle. Za odměnu jsme předposlední den brigády měli domluvenou prohlídku kojeňáku a odpoledne jsme si mohli hrát s dětmi. Prohlídka byla zajímavá. Některé informace mě dost zarazily. Třeba tohle, že rodiče dítě odloží do kojeňáku a potom brání jeho adopci, jako pardon, ale kde tady zmizela lidskost? Chvílemi mi až běhal mráz po zádech. Ale hraní s dětmi všechny chmury zahnaly. Byly to úplné zlatíčka,vděčné za každé pohlazení. Mě si vybrala jedna malá holčička, která byla nejvíc šťastná, když jsem ji houpala na rukách, dělala ji vrtulník a další pitominky. Ruce jsem měly vytahané, jak opice, protože mávání s dítětem ve vzduchu přilákalo i další a každý chtěl udělat vrtulník nebo kolotoč. Ale ten pocit, k nezaplacení. Měla jsem slzy v očích, když přišla holčička, zatahala mě za kalhoty a říkala mi:,, Teto, já mám strach, že odejdete a už se nevrátíte" Achjo, co jsem měla odpovědět? 8chjo nejradši bych si je všechny vzala sebou:) Ale musím říct, že v Kojeneckém ústavu se dětem věnují maximálně, tety tam jsou hodné a prostředí moc pěkné.
Domov důchodců- Poslední místo našich brigád. Jako budoucí studentka andragogiky jsem byla na toto místo zvědavá úplně nejvíce. Našim úkolem bylo chodit na procházky s klienty Domova. Každý jsme dostali jednoho klienta na vozíček a tradá rally po areálu mohla začít. V domově jsem byla dvakrát a pokaždé jsem dostala na procházku milou paní. Jezdily jsme po areálu a povídaly si o květinách, které tam rostly, vykládala jsem o sobě, o Adře a poslouchala trampoty mých babiček. Bylo mi z toho smutno, někteří třeba měsíc nebyli venku a celý den stráví na pokoji, kde jen nemohoucně leží. Někoho navštíví děti jen když je zrovna důchod, což je podle mě to nejsmutnější na celé věci. představa, že někoho vychováte, s láskou mu obětujete kus života a na stará kolena se dočkáte takového nevděku je hrozivá. Chápu, když to nejde udělat jinak, když člověk v honbě za denním chlebem nedokáže sebírat drahocenný čas na každodenní péči o svého blízkého, v takovém případě domov seniorů ano. Ano, ale s tím, že veškerý volný čas se člověk snaží dotyčného alespoň navštěvovat. Nemám ve zvyku lidi odsuzovat, ale takovéhle chování se mi z duše příčí. Ten pocit, kdy mi babičky děkovaly za čas strávený s nimi nedokážu ani popsat. Směsice smutku, radosti a nostalgie. Zvláštní zkrátka. Utvrdila jsem se ale v tom, že svou školu jsem si vybrala správně a že mě studium bude bavit:)
Volnočasové aktivity- Po brigádách, jsme měli většinou volný program, který byl využit maximálně. Hráli jsme společenské hry typu aktivity a bang, který dodnes nechápu :D Házeli jsme si s frisbee a povídali si na střeše. Pořádal se piknik na louce za hřbitovem, který byl absolutně skvělý:) navštívili jsme výstavu Czech press photo, kterou bych každému doporučila, byl to skvělý zážitek, chodili jsme na zmrzku do města a s holkama si udělaly tour de secondhands:) Zašli jsme si i na pivo a vozili jsme se o půl jedné ráno v nákupním košíku, spali jsme na střeše a kluci pak pár nebožaček hodili v dešti do kašny.
Závěrem- Byl to skvělý týden plný zážitků, nových lidí a pocitu užitečnosti a za sebe můžu s klidným svědomím říct, že příští rok, se zúčastním zase:)
22. 7. což byla neděle jsme se s kamarádkou vydaly směr Valmez na místo konání Adra brigády. Ubytovaní jsme byli v budově CASD- Církev adventistů sedmého dne. Po příchodu na místo jsme měly rozporuplné pocity. Obě jsme na této akci byly poprvé, zatímco zbytek lidí se znal už pěkně dlouho, takže jsme z toho byly trošku nervózní, měly jsme pocit, že mezi tuto skvěle fungující partu nejspíš nezapadnem, ALE opak se stal skutečností a přijaty jsme byly opravdu mile a pocit, že nezapadáme se vytratil téměř hned druhý den:)
Parta jsme byli různorodá. Dvě Valašky, dva zástupci SK a lidé z Ostravy. Valná většina byla věřících, ale musím podotknout, že jsme se všichni uměli krásně akceptovat. A třeba takové ranní zamyšlení před snídaní byť určené právě pro věřící, bylo poučné i pro mě nevěřící.Hlavně nikdo nikoho k ničemu nenutil, takže se člověk mohl svobodně rozhodnout, jestli se tzv. Jitřenky zúčastní nebo ne. A jaká byla náplň této brigády? Byly naplánovány návštěvy Azylového domu, Kojeneckého ústavu a Domova seniorů. Tak tedy-
Azylový dům- Azylový dům jsem navštívila dvakrát a byla to opravdu cenná zkušenost, našim úkolem bylo vymyslet program pro tamní děti. Bylo to docela náročné, děti byly divoké a matky nejevily moc zájmu, řekla bych, že byly rády, že se o děti nemusí starat a tak seděly před Azylákem, pily kafe a kouřily jednu cigaretu za druhou, zatímco jsme se snažili zabavit jejich dítka. Člověk si uvědomí spoustu věcí, uvědomí si, jakou má úžasnou rodinu a neskutečné štěstí, že vyrůstal v krásném prostředí beskydské přírody, jako třeba já. Děti byly z her a soutěžení nadšené, hrály si docela hezky. Až na to, že si navzájem nadávaly a neuměly se o hračky dělit. Jenže tohle jim člověk vyčítat nemůže, mnohé z nich viděly, jak otec bije matku, nebo nějakou chvíli žily v těžkých podmínkách, neměly ten vzor fungující rodiny, neměly nikoho, kdo by jim vštípil nějaká pravidla. Šlo ale poznat, že kdyby se dětem někdo víc věnoval, tak by byly moc šikovné. Ty menší si s plastelínou dokázaly vyhrát celé dopoledne zatímco starší se zabavili u pohybových her. Bylo vidět, jak jsou šťastné po pochvale a některé se dožadovaly i pohlazení či pomazlení. Byl tam jeden malý klučina, blonďáček, no mohl by být úplný andílek, který se v jedné chvíli dožadoval pohlazení a pusy a vzápětí dětem nadával do buzíčků a naši vedoucí otituloval nadávkou, která patří ke štamgastům do hospody. Děti potom říkaly, že ten chlapeček je bije a nadává jim, což jsme si ověřili poslední den, kdy po tom, co jsme se staršíma hráli hry venku, které by malučcí nezvládli, a onoho malého chlapečka jsme odmítli a poslali za malýma, po nás mrštil kamenem. Ohledy neohledy, tohle si nesmí dovolit a tak ho kamarád drapnul za ručku a ječícího ho odvedl k mámě, která to ovšem moc neřešila. Člověk si ale odnášel fajn pocit, když viděl, že děcka nechtějí abychom odešli. Jsem strašně vděčná za tuto zkušenost, přehodnotila jsem svůj žebříček hodnot a hodně lidí mi říká, že jsem nějaká hodnější :D
Kojenecký ústav- V kojeňáku byly pro nás nachystány práce manuální, natírání prolézaček, sbírání jablek, pletí záhonků, uklízení a tak dále. Práci jsem si uměli zpříjemnit a čas ubíhal rychle. Za odměnu jsme předposlední den brigády měli domluvenou prohlídku kojeňáku a odpoledne jsme si mohli hrát s dětmi. Prohlídka byla zajímavá. Některé informace mě dost zarazily. Třeba tohle, že rodiče dítě odloží do kojeňáku a potom brání jeho adopci, jako pardon, ale kde tady zmizela lidskost? Chvílemi mi až běhal mráz po zádech. Ale hraní s dětmi všechny chmury zahnaly. Byly to úplné zlatíčka,vděčné za každé pohlazení. Mě si vybrala jedna malá holčička, která byla nejvíc šťastná, když jsem ji houpala na rukách, dělala ji vrtulník a další pitominky. Ruce jsem měly vytahané, jak opice, protože mávání s dítětem ve vzduchu přilákalo i další a každý chtěl udělat vrtulník nebo kolotoč. Ale ten pocit, k nezaplacení. Měla jsem slzy v očích, když přišla holčička, zatahala mě za kalhoty a říkala mi:,, Teto, já mám strach, že odejdete a už se nevrátíte" Achjo, co jsem měla odpovědět? 8chjo nejradši bych si je všechny vzala sebou:) Ale musím říct, že v Kojeneckém ústavu se dětem věnují maximálně, tety tam jsou hodné a prostředí moc pěkné.
Domov důchodců- Poslední místo našich brigád. Jako budoucí studentka andragogiky jsem byla na toto místo zvědavá úplně nejvíce. Našim úkolem bylo chodit na procházky s klienty Domova. Každý jsme dostali jednoho klienta na vozíček a tradá rally po areálu mohla začít. V domově jsem byla dvakrát a pokaždé jsem dostala na procházku milou paní. Jezdily jsme po areálu a povídaly si o květinách, které tam rostly, vykládala jsem o sobě, o Adře a poslouchala trampoty mých babiček. Bylo mi z toho smutno, někteří třeba měsíc nebyli venku a celý den stráví na pokoji, kde jen nemohoucně leží. Někoho navštíví děti jen když je zrovna důchod, což je podle mě to nejsmutnější na celé věci. představa, že někoho vychováte, s láskou mu obětujete kus života a na stará kolena se dočkáte takového nevděku je hrozivá. Chápu, když to nejde udělat jinak, když člověk v honbě za denním chlebem nedokáže sebírat drahocenný čas na každodenní péči o svého blízkého, v takovém případě domov seniorů ano. Ano, ale s tím, že veškerý volný čas se člověk snaží dotyčného alespoň navštěvovat. Nemám ve zvyku lidi odsuzovat, ale takovéhle chování se mi z duše příčí. Ten pocit, kdy mi babičky děkovaly za čas strávený s nimi nedokážu ani popsat. Směsice smutku, radosti a nostalgie. Zvláštní zkrátka. Utvrdila jsem se ale v tom, že svou školu jsem si vybrala správně a že mě studium bude bavit:)
Volnočasové aktivity- Po brigádách, jsme měli většinou volný program, který byl využit maximálně. Hráli jsme společenské hry typu aktivity a bang, který dodnes nechápu :D Házeli jsme si s frisbee a povídali si na střeše. Pořádal se piknik na louce za hřbitovem, který byl absolutně skvělý:) navštívili jsme výstavu Czech press photo, kterou bych každému doporučila, byl to skvělý zážitek, chodili jsme na zmrzku do města a s holkama si udělaly tour de secondhands:) Zašli jsme si i na pivo a vozili jsme se o půl jedné ráno v nákupním košíku, spali jsme na střeše a kluci pak pár nebožaček hodili v dešti do kašny.
Závěrem- Byl to skvělý týden plný zážitků, nových lidí a pocitu užitečnosti a za sebe můžu s klidným svědomím říct, že příští rok, se zúčastním zase:)
 |
| Jsme čarovnííí:)) |
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)