pondělí 1. února 2016

Lidé si šeptají, že prej si jiná...

Přemýšlím, jak nazvat směsici vět, slov a písmen, která bude následovat...Poslouchám Anetu Langerovou a její album Na Radosti...Hned první píseň Dívka mi napověděla...

Člověk se někdy zastaví a přemýšlí. Přemýšlí, jak se dostal do míst, do stojatých vod ve kterých právě setrvává...Tuto potřebu pociťuji poslední dobou stále naléhavěji, zastavit se a přemýšlet...Smutné je, že zároveň tuto potřebu cítím většinou, když mi zrovna není lehko u srdce...

Člověk se mění, mění se každým novým  zážitkem, novou zkušeností, příležitostí, mění se však i bez tohoto, stejně jako já... Natolik jsem si zvykla na stereotyp v mém životě, že jakékoliv vybočení z něj mi nahání strach a starost...Těžko se mi něco takového píše, ale cítím potřebu vyblít tohle negativno pryč...Připadám si bezradně, ve svém malém světě, který běží dle předem nalajnovaného plánu...přitom v těch linkách nenacházím uspokojení. Tak zvedni zadek  něco dělej, chce se mi říct sobě samé...Ale jak? Když ze všeho mám strach? Když se neumím radovat z maličkostí? Paradoxně umím být laskavá k ostatním, i když mi třeba ubližují, ale být laskavá sama k sobě? To je jiný level, a tak se zase škrábu ze země, kam jsem tvrdě dopadla...

Věřím, snažím se věřit, že to bude zase v pořádku...doufám...

sobota 14. března 2015

Amélie Poulainová :)

Jak jsem znovuobjevila kouzlo čmrkání, nechápu, jak jsem na ten skvělý relax mohla zapomenout:) Do dokonalosti to má daleko, ale mám ji Amélii jednu Poulainovou vedle postele:) Připomíná mi kouzla malých okamžiků a při pohledu na její šibalský kukuč mám chuť jít házet žabky, přes tu všechnu "dospěláckou zodpovědnost, starosti, stres a blablabla" jsem je pravděpodobně už zapomněla házet! Ostuda, ostudná!:)

A co vy? Jaké malé radosti vás potěší během ustaraných dní?:)

neděle 1. února 2015

Jeden malý krůček

Tak a je to. 1/4 velkého úkolu byla pokořena:) Zvládla jsem svou první státnici v životě. Jsem hrozně divný tvor. Vážně jsem myslela, že to už nevydržím. Den před státnicí jsem brečela, třepala se, brečela a říkala, že nikam nejdu. Ještěže mám ty nejtrpělivější rodiče na světě, kteří mě podrží v každé situaci. Bála jsem se pomyslet na samotnou zkoušku. Bála jsem se pomyslet, že dopadne špatně, abych to nepřivolala. Bála jsem se pomyslet, že dopadne dobře, abych to nezakřikla. Šla jsem spát brzo, ale nebylo to nic platné. Házela jsem sebou, otáčela se, nadávala si. nakonec jsem si na čtečce pustila povídky Šimka a Grossmanna. Zaručený recept na odreagování. Tuším, že při povídce Jak jsem ochořel se mi podařilo zadřímnout...

Každopádně ani nevím jak, ale nějak jsem se dostala na potítko, pamatovala jsem mamčiných rad a psala jako ďas. A kupodivu, když se mě na něco komise zeptala a já nevěděla, tak jsem ani nebrečela, což doteď nechápu:) Každopádně nějakým způsobem jsem zvládla první státnici v mém životě a můžu se radovat dokonce z hodnocení A. Čekala jsem nějakou průtrž emocí, radost, úlevu a třeba i nějakou slzu štěstí...Byla jsem a ještě vlastně jsem poněkud ztuhlá...Jakoby ani žádná státnice nebyla...Jsem vážně zvláštní... Trochu mě to děsí, tohle přece byl důvod k radosti a veliké radosti, když si vzpomenu na ty nervy předtím. Těžko říct, možná mě brzdí to, že si uvědomím že tohle budu muset absolvovat ještě 2krát a k tomu napsat bakalářku.

Určitě jsem ráda, že jsem využila možnost jít na předtermín a jsem moc spokojená jak to dopadlo...Jen mám pocit, že už se nedokážu moc radovat...

Takže žádné předsevzetí typu zhubnu, budu jíst zdravě, budu cvičit...
Ne...Budu se radovat...to je moje předsevzetí:)

neděle 11. ledna 2015

Teraz je ten správný čas...

Ahoj a krásný dobrý den:)

panečku, už ani nevím, jak to na bloggeru pomalu vypadá:)

Neměla jsem poslední dobu vůbec chuť psát a myslím si, že je to znát:) Cítím se teď pěkně strnule a podle toho asi i ten text vypadá:) Ale nevadí, třeba se to vylepší:)

Vracím se tady, protože štvu sama sebe. Za dva týdny mám předtermín první státnice. Jelikož a protože nám na poslední chvíli změnili nejen komisi, ale rovnou i okruhy, tak jsem celkem nervózní. A trávím hodiny na facebooku tím, že fňukám společně s ostatními. Ale fňukáním asi novou komisi nepokořím a facebook už mě vytáčí, nechala jsem ho vejít až moc do mého života řekla bych.

Neprožívám chvilky, když zrovna se naskytne nějaká pěkná chvilka tak hned myslím na to, kde mám foťák a taky hned kalkuluju, kolik líbíčku mi asi naskáče. Achjo netušíte, jak jsem mohla takhle klesnout? Jako bych hodnotu sebe samé hledala v tom, kolik palců nahoru mám u fotky, kolik přátel mám ve friendlistu. Smutný příběh 21leté slečny...

Řekla bych, že je aspoň fajn, že si to uvědomuju...můžu s tím něco udělat tedy...můžu to zkusit...a doufám,že mi blog pomůže:) Já vím možná to zní jako z deště pod okap, ale blogger mě rozhodně neláka, abych si co chvilku měnila status:)

Tak tedy vzhůru do boje:)

A vy se mějte famfárově:)

sobota 26. dubna 2014

O tom...

O tom, jak právě ležím v posteli, kolem mě se válí milión skript, které jsou to poslední na co mám náladu. Vážně nejsem jen pořád v depresi, jen ty pozitivní věci nemám tendenci psát, kdežto ty negativní musí prostě ven.
O tom, jak táta má obyčejnou chřipku a jak už si diagnostikoval milión jiných problémů. Taky o tom, jak se přítel nechá neskutečně ždímat od své pseudorodiny. O tom, jak se tu snažím být pro všechny. O tom jak těžké je přesvědčit mozek ať zapne a přestane se zaobírat nedůležitými věcmi. O tom, jak bych už měla začít praktickou část bakalářky a pořád tápám. O tom, jak jsem si dala jako státnicový předmět somatopedii a přitom má znalost biologie člověka je nulová. O tom, jak zase tlaskám nesmysly a cítím se všelijak jenom né dobře. O tom, jak jsem zase přestala cvičit a jak mi kvůli tomu nadává krční páteř. O tom jak jsem teď v neustálém stresu a někde pořád pobíhám. O tom, jak toužím v něčem vynikat a o tom, jak jsem ve všem průměrná. O tom, že někdy opravdu nemám dobrý den. O tom, jak bych se měla učit a přitom se mi nechce spát. O tom, jak mám chuť zalézt někam do nory, dostat se do stavu hibernace a nechat se probudit až bude po všem....
O tom, že i optimisté mají své dny....

úterý 11. února 2014

Jak jen tento příspěvek nazvat?:)

Mrtvo, pusto, prázdno, neaktivita, lenost...No jo už to bude chvilka, co jsem se ozvala naposledy:)

A tak můj blogový deníček upadá a chátrá a já ztrácím vzpomínky na tuto dobu:) Tak bych měla zase začít psát, čas utíká rychle, mozek čerpá stále nové věci a byla by škoda zapomenout na léta prý nejkrásnější, na léta vysokoškolská..

Právě řeším zásadní dilema, jestli opět bydlet v Olomouci nebo nebydlet. Spolužačky z oboru jsou akční holky a tak téměř všechna povinná cvičení máme v jeden den. Jenže poctivka jako já by ráda navštěvovala i přednášky a tak se to ve mně mele, do toho ještě projekt pod katedrou výtvarky, který pořádně nevíme kdy začne. A tak v hlavě sčítám pro a sčítám proti a mám z toho pěkný maglajz(úžasné slovo:D), nejhorší na tom je, že za mě to nikdo nerozhodne a taky to, že na rozmyšlení mám asi jedno odpoledne:D. A tak rozpolcená vypisuju kamarádkám, co by dělaly ony na mém místě. Jsem z toho trochu jelen. Ale nevadí.

Mám za sebou opět lítání po čertech a ďáblech aneb Když vám onemocní vedoucí bakalářky právě tehdy, kdy se mají odevzdávat podklady. Ale jedna věc je dobrá, člověk se otrká a pak se nebojí zeptat a udělat ze sebe vola.

S Andym chodíme pravidelně na cvičák, dělá mi celkem radost kluk jeden ušatá, jen kdybych mu to občas nekazila, jsem někdy až přespříliš opatrná, což se samozřejmě promítá do jeho chování tak, že on je pravý opak:D

Co se týče cesty za něčím, co si říká pružné tělo, tak jsem účinila další z prvních kroků:) pořídila si minitrampolínku, nebyla sice ze značkového obchodu, ale nechtěla jsem hned investovat víc peněz, když nevím, jak mě to bude bavit.

Ve zkratce asi vše, uvidíme, kdy příjde chuť napsat něco delšího:)

Mějte se famfárově:))

sobota 9. listopadu 2013

Děkuju. Jak to tedy bude dál?

Včerejší výlev nepatřil k zrovna pozitivním. Tímto bych chtěla poděkovat Kriss a slečně L. za povzbudivé komentáře. Uvědomila jsem si, nejsem stavěná na to, abych do něčeho skákala po hlavě, nejspíš budu potřebovat pomalý rozjezd.
 Musím se zastavit a popřemýšlet, co mě baví a tím směrem se dát. Ono když to člověka nebaví, asi těžko u toho zůstane a tak vzpomínám a přemýšlím.

Zbožňuju svého psa. Je to milouš, kterého jsme si dovezli z útulku. Je hrozně aktivní a nejspíš by prospělo nám oboum, kdybych se od něj učila:) Momentálně navštěvujeme místní cvičák, i když uznávám, že tento krok jsme měli udělat mnohem dřív, tak se uklidńuju, že snad není úplně pozdě:)

Kdysi dávno mě hrozně bavil aerobik, to spojení pohybu s hudbou...Bylo to super a já marně přemýšlím, proč jsem přestala. Tak zkusím prošmejdit internet a snad na něco narazím:)

Minulý rok mě oslovila jóga a pilates:) Pomalé protahování spojené s hlubokým dýcháním dělalo moc dobře mé krční páteři.

Sakra, když se tak zpětně dívám, proč já s tím přestávala vlastně, vždyť mě to bavilo a cítila jsem se fajn.
Achjo divná povaha.
každopádně už si nic nebudu slibovat a nechám tomu volný prostor. Uvidíme:)