A jsou zase pryč. A prý se vrátí až zase za rok. Ze spíže zmizel poslední kousek vánočky a poslední krabička krémového cukroví se choulí v lednici. To že tu opravdu byly dokazuje už jen můj zvyk nechávat si dárky pod stromečkem co nejdéle, samozřejmě už rozbalené. A jaké tedy byly letos?
Před nimi to bylo poněkud hektické. Týden před nimi jsme museli s naším tátou navštívit pohotovost, báli jsme se, že má infarkt, nakonec se ukázalo, že jeho stavy měla na svědomí krční páteř. Naštěstí se to potom docela srovnalo, ale stejně byl člověk nucen uvědomit si, že to nejkrásnější na těch Vánocích je to, když se lidé sejdou všichni pohromadě.
Na přípravy jsem se těšila a to jsem asi neměla, protože dva dny před Štědrým dne mě zklátila ukrutná chřipka a tak jsem zdobení stromečku a pečení koláčů sledovala pouze z gauče. Na Štědrý den si ale potvora dala říct a trochu ustoupila, takže jsem byla schopna každoroční návštěvy hřbitova. Nazdobili jsme tam dědovi stromek, zapálili všechny svíčky a jediné co kazilo tu dojemnou chvíli byla odporná hnědá břečka, která pleskala člověku pod nohama.
Po návratu jsem se s babičkou a hrnkem čaje dívala na pohádky zatímco naši se sestrou odjeli na návštěvu k druhé babičce. Pro dobro všech jsem se této návštěvy vzdala a nakonec jsem dobře udělala, jak se později ukázalo. Taky tam nebyli všichni úplně fit a sestra si přivezla víc než dárky pod stromeček.
Krátce potom, co se naši vrátili přišla mámina sestra s rodinou, bylo veselo o tom žádná, ale tak nějak to rychle uteklo, že najednou byl čas připravovat večeři. Postup obalování kapra vám tu nebudu nijak popisovat. Úderem páté hodiny jsme se sesedli ke slavnostně prostřenému stolu. Měli jsme puštěné koledy, uprostřed hořela svíčka a bylo vážně takové jiné, krásné, slavnostní. Bramborový salát jako každý rok delikátní a nešlo to jinak, musela jsem se přecpat. O Vánocích chutná totiž nejlépe.
Pak zazvonil zvoneček a já měla důležitý úkol, byla jsem pověřena rozdělováním dárků. Byla jsem šťastná, že moje dárky udělaly druhým radost a ani jsem se nijak nehrnula na rozbalování těch svých. Protože jsem věděla, že rozbalením těch dárků se Vánoce zase naklonily k té druhé polovině. Pomalu jsem trhala papír, za což mě babička klasicky hubovala(apropos viděli jste debilní kecy na Vánoce? Na youtube? Sedí to:)). PO rozbalení jsem si všechny dárky naskládala zpátky pod stromeček. Nevím proč,ale dělám to každý rok:) A dárky tam leží dodnes:) Zjistila jsem navíc, že ty největší blbůstky mi dělají nejhezčí radost. A tak výskám nad novým prasátkem(chudák staré prasklo před Vánoci, ale sloužilo dobře), pyžamem a pletenýma ponožkama.
Krásný večer jsme završili českou klasikou Pyšnou princeznou a potom trochu nevlastenecky pořadem bratrů Modrým z neba. Byl to tuze krásný díl a já se neubránila husí kůži. A pak, přišel čas a já šla spát. S krásným pocitem, že Vánoce vážně stojí za to a že je budu mít vždycky ráda:)
Teď už to není tak růžové, první zkoušku mám hned 3.ledna a tak ani Silvestr nebude z nejlepších, ale co:)nějak bylo a nějak bude:)
Mějte se moc krásně a nezapomeňte do roku 2013 vkročit pravou:) Mají přece nastat ty změny ne?:) Tak ať stojí za to!:)
sobota 29. prosince 2012
pondělí 17. prosince 2012
Škola, praxe, Vánoce a tak :)
Krásný dobrý den :) Je načase si opět na chvíli vyprázdnit hlavu:) Dát prostor novým myšlenkám a staré zavřít tady na blogu, kde je v případě potřeby zase najdu:)
Přesně před 2 týdny jsem měla za sebou první den své praxe v zimním semestru. Kolik mě pouhé vyřizování praxe stálo nervů se dočtete v předchozích článcích, teď již k praxi samotné. Praxi jsem absolvovala v domově pro seniory ( domov důchodců se už neříká, abyste věděli a byli o něco chytřejší). Týden jsem dojížděla do vedlejšího města za bábinkama a dědouškama. Neřekla bych, že tak málo dní mi dá tak moc. Chvilku trvalo než jsem se rozkoukala, byla jsem přidělena na oddělení aktivizace a popravdě mi přišlo, že ani paní vychovatelka, která mě měla na starost nevěděla co se mnou. Tak jsem dělala adventní svícinky a ozdobičky na stromek. Ale přece jen jsem se dočkala chvíle mnou nejočekávanější a vyrazila s paní vychovnou pracovnicí napříč odděleními. Navštívily jsme různé skupiny lidí, od naprosto soběstačných osob až po úplné ležáky závislé na každé pomoci. Bylo mi z toho smutno, když jsem si uvědomila, že tito lidé vychovali děti, které je tam nechaly. Samozřejmě nelze to takto jednoduše odsoudit, ale o tom až jindy. první den tedy byl takový rozkoukávací. Druhý den byla na programu bazální stimulace. Abyste tuto stimulaci mohli provádět oficiálně musíte mít speciální kurz, který si chci v budoucnu určitě udělat. Ale prakticky bych řekla že stimulaci můžete babičce či dědečkovi provádět i sami. Jedná se vlastně o doteky, tato stimulace se nejčastěji používá u ležáků a spočívá v tom, že ležícího napolohujete do jiné polohy, můžete jej například posadit a udělat polohu klasu v poli, kdy si kleknete za nebo před dotyčného, obejmete ho a pomalinku s ním houpáte, zkrátka jako klas v poli při jemném vánku. Dále se při bazální stimulaci provádí koupel, kdy žínkou omyjete celé tělo. Poté se dotyčný natře masážním olejíčkem. Jde o to, aby cítil vaše doteky, abyy jeho tělo nebylo "mrtvé". Paní vychovatelka mi popisovala, jak absolvovala kurz a řekla mi, ať si zkusím doma lehnout na záda a vážně jen ležet, stejně jako ležáci...je třeba mít na paměti, že ležící člověk se opravdu nemůže hnout. To znamená ležet i když je vám poloha nepříjemná, tak ležet a nepohnout, i když vás něco svědí, tak nepoškrábat se. Doma jsem to hned zkusila a musím říct, že to bylo hrozné, po půl hodině jsem necítila nic, připadala jsem si, jako bych neměla žádné tělo a byl to hnusný pocit, to vám povím. Ale věřím, že je to moc důležité, aby si to člověk zkusil, poté jsem se dokázala o moc lépe vcítit do těch lidí. Dalším překvapujícím faktem pro mě bylo, že na 208 klientů, které toto zařízení má je v podstatě jen jedna paní vychovatelka na tyto aktivizační činnosti. Hrůza a děs.
třetí den byl Mikuláš a to znamenalo roznést nadílku po všech 208mi klientech. Vzhledem k tomu, že jsem relativně vysoká si můžete domyslet, která role mě čekala. Ano, byla jsem navlečena do mikulášského pláště a společně s paní pečovatelkou a slečnou ergoterapeutkou jsme obrážely celý domov seniorů s nadílkami. Smutno dosáhlo vyššího stupně, když jsem viděla, jak jsou ti lidi vděční, mnohým babičkám stály slzy v očích a bylo to takové hrozně zvláštní. nejhorší asi bylo, když mi jedna paní řekla:" Svatý Mikulášku, já už tu nechci být, už ať si mě vezmou nahoru" Mráz mi ještě teď běhá po zádech, ale musím si zvyknout i na tohle, protože ve své profesi, pokud to teda dostuduju se s tímto budu setkávat hodně často. Řeknu vám ale, že po posledním pokoji jsem byla vyflusnutá jak nikdy předtím. Ale přece jsem měla uvnitř sebe takový hřejivý pocit. Bazální stimulace a Mikuláš yly zkrátka dva největší zážitky z mé praxe, které se mi vryly do paměti. potom už jsem si jen psala do terénního deníku, zjišťovala, jak to v takovém zařízení funguje po organizační stránce a pročítala si nejrůznější řády a směrnice. V letním semestru mě čekají terapeutické dílny pro mentálně postižené, už se docela těším na to, co mě čeká nového.
Škola
Vzpomínám si na to, jak jsem sestře nevěřila, že na výšce má člověk maturitu dvakrát do roka:D a ejhle, první zápočťák mi dal vážně zabrat. jelikož jsem tvor poctivý, který nerad nechává něco náhodě na testy se učím pokaždé týden dopředu. Naštěstí jsem to tento semestr měla pěkně rozdělené, každý týden mě čekalo něco, takže na jednu stranu jsem ležela v knížkách neustále, ale nestalo se abych měla více zkoušek v jeden den. A minulý týden jsem pokořila zápočet pro mě nejdůležitější, předmět, který si můžeme zapsat pouze jednou. Základy speciální pedagogiky. Popravdě, jak jsem se v úterý večer vracela domů, bylo mi do breku. Nad speckou jsem trávila vážně spoustu času a můj pocit nebyl vůbec dobrý, o to větší však byla radost, když jsem ve čtvrtek odpoledne najela do stagu a tam se v kolonce u speciální pedagogiky skvělo slůvko splnila. Myslím, že můj výkřik museli slyšet i sousedi, mamka vyběhla do pokoje s hrůzou v očích, myslela, že se něco stalo a já jako šílenec skákala po pokoji a řvala joo, joo, joo, já mám specku:D Krásný pocit, mít všechny zápočty, ale ještě nesmím usnout na vavřínech, protože mám před sebou tři těžké zkoušky, ale doufám, že i ty se zadaří.
Vánoce
Jupíjej už jsou za dveřmi a říkám vám, jestli přijde konec světa, tak budu naštvaná, protože letos se mi výběr dárků povedl, fakt že jo :) Teď je jen nějak pěkně zabalit a ave já :)) A proto konec světa nebude vám říkám, nebude! :))
Rozepsala jsem se poněkud a to mám tolik práce :)) Musím jít vyrobit mamči dárky pro baby do práce, no jo, že já s tou dekupáží začínala:P Pak začít pomaličku vánoční úklid a trošinku se začít dívat na psychologii, protože svátky chci mít ničím nerušené a mezi námi, s břichem plným kapra a br salátu se mooc špatně učí. Tak se mějte famfárově:) A hlavně vánočně:)
Přesně před 2 týdny jsem měla za sebou první den své praxe v zimním semestru. Kolik mě pouhé vyřizování praxe stálo nervů se dočtete v předchozích článcích, teď již k praxi samotné. Praxi jsem absolvovala v domově pro seniory ( domov důchodců se už neříká, abyste věděli a byli o něco chytřejší). Týden jsem dojížděla do vedlejšího města za bábinkama a dědouškama. Neřekla bych, že tak málo dní mi dá tak moc. Chvilku trvalo než jsem se rozkoukala, byla jsem přidělena na oddělení aktivizace a popravdě mi přišlo, že ani paní vychovatelka, která mě měla na starost nevěděla co se mnou. Tak jsem dělala adventní svícinky a ozdobičky na stromek. Ale přece jen jsem se dočkala chvíle mnou nejočekávanější a vyrazila s paní vychovnou pracovnicí napříč odděleními. Navštívily jsme různé skupiny lidí, od naprosto soběstačných osob až po úplné ležáky závislé na každé pomoci. Bylo mi z toho smutno, když jsem si uvědomila, že tito lidé vychovali děti, které je tam nechaly. Samozřejmě nelze to takto jednoduše odsoudit, ale o tom až jindy. první den tedy byl takový rozkoukávací. Druhý den byla na programu bazální stimulace. Abyste tuto stimulaci mohli provádět oficiálně musíte mít speciální kurz, který si chci v budoucnu určitě udělat. Ale prakticky bych řekla že stimulaci můžete babičce či dědečkovi provádět i sami. Jedná se vlastně o doteky, tato stimulace se nejčastěji používá u ležáků a spočívá v tom, že ležícího napolohujete do jiné polohy, můžete jej například posadit a udělat polohu klasu v poli, kdy si kleknete za nebo před dotyčného, obejmete ho a pomalinku s ním houpáte, zkrátka jako klas v poli při jemném vánku. Dále se při bazální stimulaci provádí koupel, kdy žínkou omyjete celé tělo. Poté se dotyčný natře masážním olejíčkem. Jde o to, aby cítil vaše doteky, abyy jeho tělo nebylo "mrtvé". Paní vychovatelka mi popisovala, jak absolvovala kurz a řekla mi, ať si zkusím doma lehnout na záda a vážně jen ležet, stejně jako ležáci...je třeba mít na paměti, že ležící člověk se opravdu nemůže hnout. To znamená ležet i když je vám poloha nepříjemná, tak ležet a nepohnout, i když vás něco svědí, tak nepoškrábat se. Doma jsem to hned zkusila a musím říct, že to bylo hrozné, po půl hodině jsem necítila nic, připadala jsem si, jako bych neměla žádné tělo a byl to hnusný pocit, to vám povím. Ale věřím, že je to moc důležité, aby si to člověk zkusil, poté jsem se dokázala o moc lépe vcítit do těch lidí. Dalším překvapujícím faktem pro mě bylo, že na 208 klientů, které toto zařízení má je v podstatě jen jedna paní vychovatelka na tyto aktivizační činnosti. Hrůza a děs.
třetí den byl Mikuláš a to znamenalo roznést nadílku po všech 208mi klientech. Vzhledem k tomu, že jsem relativně vysoká si můžete domyslet, která role mě čekala. Ano, byla jsem navlečena do mikulášského pláště a společně s paní pečovatelkou a slečnou ergoterapeutkou jsme obrážely celý domov seniorů s nadílkami. Smutno dosáhlo vyššího stupně, když jsem viděla, jak jsou ti lidi vděční, mnohým babičkám stály slzy v očích a bylo to takové hrozně zvláštní. nejhorší asi bylo, když mi jedna paní řekla:" Svatý Mikulášku, já už tu nechci být, už ať si mě vezmou nahoru" Mráz mi ještě teď běhá po zádech, ale musím si zvyknout i na tohle, protože ve své profesi, pokud to teda dostuduju se s tímto budu setkávat hodně často. Řeknu vám ale, že po posledním pokoji jsem byla vyflusnutá jak nikdy předtím. Ale přece jsem měla uvnitř sebe takový hřejivý pocit. Bazální stimulace a Mikuláš yly zkrátka dva největší zážitky z mé praxe, které se mi vryly do paměti. potom už jsem si jen psala do terénního deníku, zjišťovala, jak to v takovém zařízení funguje po organizační stránce a pročítala si nejrůznější řády a směrnice. V letním semestru mě čekají terapeutické dílny pro mentálně postižené, už se docela těším na to, co mě čeká nového.
Škola
Vzpomínám si na to, jak jsem sestře nevěřila, že na výšce má člověk maturitu dvakrát do roka:D a ejhle, první zápočťák mi dal vážně zabrat. jelikož jsem tvor poctivý, který nerad nechává něco náhodě na testy se učím pokaždé týden dopředu. Naštěstí jsem to tento semestr měla pěkně rozdělené, každý týden mě čekalo něco, takže na jednu stranu jsem ležela v knížkách neustále, ale nestalo se abych měla více zkoušek v jeden den. A minulý týden jsem pokořila zápočet pro mě nejdůležitější, předmět, který si můžeme zapsat pouze jednou. Základy speciální pedagogiky. Popravdě, jak jsem se v úterý večer vracela domů, bylo mi do breku. Nad speckou jsem trávila vážně spoustu času a můj pocit nebyl vůbec dobrý, o to větší však byla radost, když jsem ve čtvrtek odpoledne najela do stagu a tam se v kolonce u speciální pedagogiky skvělo slůvko splnila. Myslím, že můj výkřik museli slyšet i sousedi, mamka vyběhla do pokoje s hrůzou v očích, myslela, že se něco stalo a já jako šílenec skákala po pokoji a řvala joo, joo, joo, já mám specku:D Krásný pocit, mít všechny zápočty, ale ještě nesmím usnout na vavřínech, protože mám před sebou tři těžké zkoušky, ale doufám, že i ty se zadaří.
Vánoce
Jupíjej už jsou za dveřmi a říkám vám, jestli přijde konec světa, tak budu naštvaná, protože letos se mi výběr dárků povedl, fakt že jo :) Teď je jen nějak pěkně zabalit a ave já :)) A proto konec světa nebude vám říkám, nebude! :))
Rozepsala jsem se poněkud a to mám tolik práce :)) Musím jít vyrobit mamči dárky pro baby do práce, no jo, že já s tou dekupáží začínala:P Pak začít pomaličku vánoční úklid a trošinku se začít dívat na psychologii, protože svátky chci mít ničím nerušené a mezi námi, s břichem plným kapra a br salátu se mooc špatně učí. Tak se mějte famfárově:) A hlavně vánočně:)
středa 12. prosince 2012
Zavilé vití věnců:)
Zdravíčko:)Dnešní článek se bude týkat Vánoc:) Člověk by se nenadál a už klepou na dveře. Jak jsem už psala v předcházejícím článku jsem člověk, který miluje Vánoce a mimo jiné za to vděčím svým rodičům, kteří je pro nás dělali vždycky krásné:) Teď už jsme se segrou obě velké a dospělé a blabla, ale Vánoce jsou pořád stejně krásné, možná i krásnější, protože do příprav se aktivně zapojujeme a taky přiznejme si to, už to není o pouhém rozbalení dárků, já osobně tedy Vánoce vnímám jinak. Těším se na to ohrané klišé, kde hlavní roli hraje pohoda, klid, koledy, pohádky, cukroví, vůně jehličí a vanilky, skořice a badyánu, svařeného vína a smaženého kapra.
Teď tedy k věci:) před první adventní nedělí se u nás koná doslova zavilé vití věnců:) A jak dopadlo to letošní můžete posoudit sami:)
Bohužel ještě dva krasavci chybí do sbírky:) Ale myslím si, že i tihle se docela vyvedli:)))
Teď tedy k věci:) před první adventní nedělí se u nás koná doslova zavilé vití věnců:) A jak dopadlo to letošní můžete posoudit sami:)
neděle 9. prosince 2012
Asi jako bez názvu:)
pff, jak mám jako nazvat tu změť, kterou se tady chystám napsat? nevíte? Buďte v klidu, já taky ne:)
Tento článek bude pouze takovým předskokanem těch, které se chystám zveřejnit:) V úterý mě čeká zápočet ze specky a je jisté to, že ať už to dopadne jakkoliv, tak do Vánoc budu mít pokoj, přinejhorším si to střihnu zase v lednu, čehož se sice bojím, ale čím víc se učím, tím víc si připadám jako naprostý trouba a tím víc mám pocit, že neumím nic, tak uvidíme:) každopádně bych tu ráda zveřejnila postupně pár článků. některé se budou týkat školy, některé se budou týkat adventu a Vánoc, některé se budou týkat úžasného koncertu na kterém jsem byla nedávno a některé se budou týkat změny kterou chci u sebe nastoliti:))Ale teď bohužel do úterka je tématem numero uno zápočet ze specky. kdyby se jednalo o normální předmět nehrotila bych to tak, ale jelikož si tento předmět můžu zapsat pouze jednou, to znamená tři pokusy a čao pipi, tak se nemůžu ubránit mírné nervozitě...při představě, že bych to teď nedala, no dobře ještě se s tím smířím, ale rozhodně bych nechtěla aby rozhodující byl třetí pokus, brrr....tak já jen, abyste věděli, že žiju a že to tu možná bude živější než tomu bylo doteď:) Tak zase někdy ahoj:)
Tento článek bude pouze takovým předskokanem těch, které se chystám zveřejnit:) V úterý mě čeká zápočet ze specky a je jisté to, že ať už to dopadne jakkoliv, tak do Vánoc budu mít pokoj, přinejhorším si to střihnu zase v lednu, čehož se sice bojím, ale čím víc se učím, tím víc si připadám jako naprostý trouba a tím víc mám pocit, že neumím nic, tak uvidíme:) každopádně bych tu ráda zveřejnila postupně pár článků. některé se budou týkat školy, některé se budou týkat adventu a Vánoc, některé se budou týkat úžasného koncertu na kterém jsem byla nedávno a některé se budou týkat změny kterou chci u sebe nastoliti:))Ale teď bohužel do úterka je tématem numero uno zápočet ze specky. kdyby se jednalo o normální předmět nehrotila bych to tak, ale jelikož si tento předmět můžu zapsat pouze jednou, to znamená tři pokusy a čao pipi, tak se nemůžu ubránit mírné nervozitě...při představě, že bych to teď nedala, no dobře ještě se s tím smířím, ale rozhodně bych nechtěla aby rozhodující byl třetí pokus, brrr....tak já jen, abyste věděli, že žiju a že to tu možná bude živější než tomu bylo doteď:) Tak zase někdy ahoj:)
 |
| K učeníčku:) Zimní čaj a pomerančová svíčka:) |
úterý 27. listopadu 2012
Vše se v dobré obrátí:)
Ahoj všichni:) tedy vy co zrovna čtete:)
Máma má vždy pravdu. Proč začínám zrovna tímhle? Protože už asi posté se mi to potvrdilo, ale vsadím se o co chcete, že až příjde další rada od mámy, tak nebudu věřit a budu si myslet svoje. Stejně tak mi o víkendu říkala, že všechno bude dobré, že prezentaci zvládnu, že praxi vyřeším:) A ejhle, dneska jsem zabila dvě mouchy jednou ranou a opravdu je vše v pořádku, i když jsem mámě o víkendu v slzách tvrdila, že to v pořádku nebude. Slabá chvilka, nu co.
Víte, kdybych věděla jaký trník si zadřu s tou praxi, tak si to ještě tisíckrát rozmyslím. Ale zas neustálé nervy, psaní emailů ke všem čertům, psaní dopisů, telefonáty a ty zatracené nervy, že do té praxe ty formality nestihnu vyřídit mi opravdu hodně daly. Uvědomuju si, že kdybych to začala řešit o píď později, tak že bych to vážně nestihla. Navíc jsem se docela solidně vycvičila právě v onom psaní formálních meilů a to, že jsem dneska šla jak se říká s bobkama u zadnice k samotnému panu proděkanovi pro podpis považuju za takovou třešinku na imaginárním dortu. A to všechno kvůli 5 dnům praxe. Já už se v dnešním světě nedivím ničemu, člověk si za chvíli bez těch papírů ani neuprdne. nevím jen jestli se tomu mám smát nebo nad tím brečet:) Každopádně výlevy zde na blogu by mohly nabrat pozitivnějšího rázu. Až byste se divili, jaký šutr mi kvůli té praxi ležel na srdci.
A tak se těším:) už přichází Vánoce, tedy advent určitě:) Těším se, jak budeme dělat věnce:) pouštíme si u toho koledy, všude voní jehličí a pijeme svařáček nebo vařonku:) všechno voní po skořici a taky badyánu:) Neuběhne dlouhá doba a začneme péct:) Napřed perníčky, pak linecké, vanilkové rohlíčky, pracky,klášterní rohlíčky, banánky a nakonec kokosové a mandlové kuličky, kterých je vždy nejmíň a o které je největší poškrk:) těším se moc, i když snad poprvé v životě se budu přes Vánoce učit:) Ale vsadím se, že s provoněným domovem, skvělou atmosférou a horami dobrého jídla to půjde mnohem lépe. jsem zkrátka Vánocofil a zdaleka to není jen kvůli dárkům. vždyť už jsme velké a víme, že Ježíšek není, ale je moc hezké čekat u 3tědrovečerní večeře na cinkání zvonku. Teď už aspoň nepopoháním tátu, který si vždycky přidává kapra:) Teď už si ho přidávám s ním a vychutnávám si to:) vychutnávám si, že jsme společně u krásně prostřeného stolu, že to všude voní jednak čistotou, jedna jehličím a kořením. Ách a nesmím zapomenout na pohádky:)Abych vám pravdu řekla ty nově natočené mě příliš neoslovují, ale na klasické stálice bych se mohla dívat dokolečka, Popelka, Princezna ze zlatou hvězdou, pyšná princezna, Sůl nad zlato a další staré pohádky mě neomrzí snad nikdy a jejich laskavostí se nechám unášet ať mi bude dvacet nebo šedesát:)
Koukám, že jsem se s těmi Vánoci nějak rozvášnila, ale já je mám vážně moc ráda.
Pozítří si rozbalím jeden z Vánočních dárků. S milým jedeme na koncert do Prahy. A protože je ten lístek z dražšího soudku, rozhodli jsme se, že si je nadělíme navzájem pod stromeček a uděláme si hezký den. Už se moc těším až trošku vypadnu z toho stereotypu. Nevím jestli je to pouze můj pocit, ale od té doby co studuju VŠ, tak ten čas nehorázně letí. Možná je to tím, že neustále pendluju mezi školou, bytem a domovem a než se pokaždé naděju, tak zas abych jela, ať už domů nebo na byt. Ale jinak se mi to zamlouvá. Studuju to co mě baví a to je hlavní. Chci pomáhat postiženým lidem, čím dál více mě zajímá problematika mentálně postižených. Byla jsem na návštěvě v Domově pro zdravotně postižené, nedaleko od mého domova, domlouvat praxi na letní semestr pro změnu. Nakonec tam nenastoupím. Víte dělá se mi zle, když vidím, jak stát pomáhá tam kde nemá a tyto instituce nechává, ať si poradí samy. Pan vedoucí mi praxi u nich nedoporučoval, ale byl moc milý a vše mi ukázal. Snažila jsem se usmívat, i když se mi chtělo spíše brečet. V tom ústavu žije asi 100 dospělých postižených mužů. I když mě neznali, tak byli naprosto úžasní, podávali mi ruce, ptali se mě kdo jsem a jak se mám. Byli moc milí zkrátka. Ale to prostředí ve kterém musí žít. Hrůza děs, pan vedoucí bylo vidět že dělá co může, pánové ho očividně mají moc rádi. Ale bohužel co je v dnešní době jeden člověk proti celému s prominutím posranému systému? Těmto lidem je nutné především zajistit co nejlepší prostředí, jedině tak můžeme čekat pokroky. Chudiny pečovatelky bylo vidět, že mají co dělat aby obstaraly základní potřeby ležáků. Je potřeba, aby u těchto lidí probíhala usilovná aktivizace, aby se jim někdo pravidelně věnoval, ale bohužel. Jen bych přála všem těm sviním, ano jsem dnes nějaká sprostá, nahoře, aby někdy sešly dolů mezi obyčejné lidi. Jednoduše to prostředí ústavu bylo hrozné, strohé, staré, ani funkční to moc nebylo a ani zdaleka to nepřipomínalo domov. Po návratu domů jsem do sebe musela hodit panáka metaxy. Bylo mi opravdu šoufl. Držím panu vedoucímu moc pěsti, aby se mu to povedlo změnit k lepšímu, i když to bude heroický výkon.
Trošku jsem se rozepsala, tak pokud jste to někdo dočetl až sem, tak smekám pomyslný klobouk a pomalu se s vámi loučím, protože člověk nesmí usnout na vavřínech, ale dál si jít za svým, i když to půjde malými krůčky:) Tak já se jdu učit specku, jak říkáme:) Mějte se famfárově:)
Máma má vždy pravdu. Proč začínám zrovna tímhle? Protože už asi posté se mi to potvrdilo, ale vsadím se o co chcete, že až příjde další rada od mámy, tak nebudu věřit a budu si myslet svoje. Stejně tak mi o víkendu říkala, že všechno bude dobré, že prezentaci zvládnu, že praxi vyřeším:) A ejhle, dneska jsem zabila dvě mouchy jednou ranou a opravdu je vše v pořádku, i když jsem mámě o víkendu v slzách tvrdila, že to v pořádku nebude. Slabá chvilka, nu co.
Víte, kdybych věděla jaký trník si zadřu s tou praxi, tak si to ještě tisíckrát rozmyslím. Ale zas neustálé nervy, psaní emailů ke všem čertům, psaní dopisů, telefonáty a ty zatracené nervy, že do té praxe ty formality nestihnu vyřídit mi opravdu hodně daly. Uvědomuju si, že kdybych to začala řešit o píď později, tak že bych to vážně nestihla. Navíc jsem se docela solidně vycvičila právě v onom psaní formálních meilů a to, že jsem dneska šla jak se říká s bobkama u zadnice k samotnému panu proděkanovi pro podpis považuju za takovou třešinku na imaginárním dortu. A to všechno kvůli 5 dnům praxe. Já už se v dnešním světě nedivím ničemu, člověk si za chvíli bez těch papírů ani neuprdne. nevím jen jestli se tomu mám smát nebo nad tím brečet:) Každopádně výlevy zde na blogu by mohly nabrat pozitivnějšího rázu. Až byste se divili, jaký šutr mi kvůli té praxi ležel na srdci.
A tak se těším:) už přichází Vánoce, tedy advent určitě:) Těším se, jak budeme dělat věnce:) pouštíme si u toho koledy, všude voní jehličí a pijeme svařáček nebo vařonku:) všechno voní po skořici a taky badyánu:) Neuběhne dlouhá doba a začneme péct:) Napřed perníčky, pak linecké, vanilkové rohlíčky, pracky,klášterní rohlíčky, banánky a nakonec kokosové a mandlové kuličky, kterých je vždy nejmíň a o které je největší poškrk:) těším se moc, i když snad poprvé v životě se budu přes Vánoce učit:) Ale vsadím se, že s provoněným domovem, skvělou atmosférou a horami dobrého jídla to půjde mnohem lépe. jsem zkrátka Vánocofil a zdaleka to není jen kvůli dárkům. vždyť už jsme velké a víme, že Ježíšek není, ale je moc hezké čekat u 3tědrovečerní večeře na cinkání zvonku. Teď už aspoň nepopoháním tátu, který si vždycky přidává kapra:) Teď už si ho přidávám s ním a vychutnávám si to:) vychutnávám si, že jsme společně u krásně prostřeného stolu, že to všude voní jednak čistotou, jedna jehličím a kořením. Ách a nesmím zapomenout na pohádky:)Abych vám pravdu řekla ty nově natočené mě příliš neoslovují, ale na klasické stálice bych se mohla dívat dokolečka, Popelka, Princezna ze zlatou hvězdou, pyšná princezna, Sůl nad zlato a další staré pohádky mě neomrzí snad nikdy a jejich laskavostí se nechám unášet ať mi bude dvacet nebo šedesát:)
Koukám, že jsem se s těmi Vánoci nějak rozvášnila, ale já je mám vážně moc ráda.
Pozítří si rozbalím jeden z Vánočních dárků. S milým jedeme na koncert do Prahy. A protože je ten lístek z dražšího soudku, rozhodli jsme se, že si je nadělíme navzájem pod stromeček a uděláme si hezký den. Už se moc těším až trošku vypadnu z toho stereotypu. Nevím jestli je to pouze můj pocit, ale od té doby co studuju VŠ, tak ten čas nehorázně letí. Možná je to tím, že neustále pendluju mezi školou, bytem a domovem a než se pokaždé naděju, tak zas abych jela, ať už domů nebo na byt. Ale jinak se mi to zamlouvá. Studuju to co mě baví a to je hlavní. Chci pomáhat postiženým lidem, čím dál více mě zajímá problematika mentálně postižených. Byla jsem na návštěvě v Domově pro zdravotně postižené, nedaleko od mého domova, domlouvat praxi na letní semestr pro změnu. Nakonec tam nenastoupím. Víte dělá se mi zle, když vidím, jak stát pomáhá tam kde nemá a tyto instituce nechává, ať si poradí samy. Pan vedoucí mi praxi u nich nedoporučoval, ale byl moc milý a vše mi ukázal. Snažila jsem se usmívat, i když se mi chtělo spíše brečet. V tom ústavu žije asi 100 dospělých postižených mužů. I když mě neznali, tak byli naprosto úžasní, podávali mi ruce, ptali se mě kdo jsem a jak se mám. Byli moc milí zkrátka. Ale to prostředí ve kterém musí žít. Hrůza děs, pan vedoucí bylo vidět že dělá co může, pánové ho očividně mají moc rádi. Ale bohužel co je v dnešní době jeden člověk proti celému s prominutím posranému systému? Těmto lidem je nutné především zajistit co nejlepší prostředí, jedině tak můžeme čekat pokroky. Chudiny pečovatelky bylo vidět, že mají co dělat aby obstaraly základní potřeby ležáků. Je potřeba, aby u těchto lidí probíhala usilovná aktivizace, aby se jim někdo pravidelně věnoval, ale bohužel. Jen bych přála všem těm sviním, ano jsem dnes nějaká sprostá, nahoře, aby někdy sešly dolů mezi obyčejné lidi. Jednoduše to prostředí ústavu bylo hrozné, strohé, staré, ani funkční to moc nebylo a ani zdaleka to nepřipomínalo domov. Po návratu domů jsem do sebe musela hodit panáka metaxy. Bylo mi opravdu šoufl. Držím panu vedoucímu moc pěsti, aby se mu to povedlo změnit k lepšímu, i když to bude heroický výkon.
Trošku jsem se rozepsala, tak pokud jste to někdo dočetl až sem, tak smekám pomyslný klobouk a pomalu se s vámi loučím, protože člověk nesmí usnout na vavřínech, ale dál si jít za svým, i když to půjde malými krůčky:) Tak já se jdu učit specku, jak říkáme:) Mějte se famfárově:)
pondělí 19. listopadu 2012
Sebereflexe...
Myšlenky jsou svině...Znáte ten pocit, kdy vám příjde, že vaše hlava nedokáže víc vstřebat, ale kolečka se pořád neúnavně točí, rotují a je jim jedno, že už nemůžete?
Netuším, jak dlouhý bude tento článek. Opět mě chytla psavá a opět, když nejsem v nejlepším rozpoložení. prý to pomáhá vypsat se, tak uvidíme. před chvilinkou jsem dorazila na byt. Víkend byl krutě krátký,vzhledem k tomu, že jsem odtud odjížděla v pátek. Je tu hrobové ticho, slečny spí a tak sedím na našich krásných kožených sedačkách a co nejtiššeji buším do klávesnice.
Celý víkend mi nebylo nejlíp. Od žaludku myslím. A z nervů říká máma. Poraďte mi prosím, jak se nemám stresovat. Možná jsem vážně vůl, ale snažím se dělat všechno poctivě, teď myslím věci do školy. A to prostě nejde nestresovat. Děsí mě představa, že bych něco nedala na první pokus. Děsí mě, že bych si to nemohla odškrtnout a musela se tím dál zabývat. přitom spousta ale opravdu spousta lidí ve zkouškovém nebo v zápočťáku jede vabank, ale to já nedokážu. Děsí mě, že bych šla k zápočtu či zkoušce vědomě nepřipravená, děsí mě představa, že bych měla nějakou slabinu a děsí mě představa, že při svém štěstí bych si o tu slabinu spalila hubu. A tak mě bolí žaludek a nervuju se vesele dál. Zajištění zimní praxe mi dává taky zabrat, za dva týdny nastupuju a ještě to nemám dořešené.
Neumím si zorganizovat čas, čas na učení, čas na odpočinek, čas na práci, čas na relax. Potřebovala bych týden nafouknout o dva dny a den aspoň o tři hodiny, pak by to možná vycházelo. Začínám totiž pochybovat, jestli se ke studiu na vš hodím. Jako zatím jsem udělala vše, co jsem měla. Minulý týden psychologii dokonce za B, ale když vidím, kolik úsilí mě to stojí, tak vážně nevím. Minulý týden byl vážně jobový, dozvěděly jsme se, že větší část naší práce bude vysvětlovat klientům smrt, což jako nevím, ale byly jsme zrovna po zkoušce z psychologie a tohle nás trošku dotlo a odpoledne jsme probírali v Komplex. službách, jaké budou naše platy cca. Trošku nás to dojalo a byly jsme s prominutím dojebané na dvě doby.
Tak jako dala jsem se na vojnu, takže budu bojovat,vždyť se to zase musí obrátit k lepšímu no ne?
Nu a tady to máte, právě mě to psaní přestalo bavit...Tak se mějte krásně:)
Netuším, jak dlouhý bude tento článek. Opět mě chytla psavá a opět, když nejsem v nejlepším rozpoložení. prý to pomáhá vypsat se, tak uvidíme. před chvilinkou jsem dorazila na byt. Víkend byl krutě krátký,vzhledem k tomu, že jsem odtud odjížděla v pátek. Je tu hrobové ticho, slečny spí a tak sedím na našich krásných kožených sedačkách a co nejtiššeji buším do klávesnice.
Celý víkend mi nebylo nejlíp. Od žaludku myslím. A z nervů říká máma. Poraďte mi prosím, jak se nemám stresovat. Možná jsem vážně vůl, ale snažím se dělat všechno poctivě, teď myslím věci do školy. A to prostě nejde nestresovat. Děsí mě představa, že bych něco nedala na první pokus. Děsí mě, že bych si to nemohla odškrtnout a musela se tím dál zabývat. přitom spousta ale opravdu spousta lidí ve zkouškovém nebo v zápočťáku jede vabank, ale to já nedokážu. Děsí mě, že bych šla k zápočtu či zkoušce vědomě nepřipravená, děsí mě představa, že bych měla nějakou slabinu a děsí mě představa, že při svém štěstí bych si o tu slabinu spalila hubu. A tak mě bolí žaludek a nervuju se vesele dál. Zajištění zimní praxe mi dává taky zabrat, za dva týdny nastupuju a ještě to nemám dořešené.
Neumím si zorganizovat čas, čas na učení, čas na odpočinek, čas na práci, čas na relax. Potřebovala bych týden nafouknout o dva dny a den aspoň o tři hodiny, pak by to možná vycházelo. Začínám totiž pochybovat, jestli se ke studiu na vš hodím. Jako zatím jsem udělala vše, co jsem měla. Minulý týden psychologii dokonce za B, ale když vidím, kolik úsilí mě to stojí, tak vážně nevím. Minulý týden byl vážně jobový, dozvěděly jsme se, že větší část naší práce bude vysvětlovat klientům smrt, což jako nevím, ale byly jsme zrovna po zkoušce z psychologie a tohle nás trošku dotlo a odpoledne jsme probírali v Komplex. službách, jaké budou naše platy cca. Trošku nás to dojalo a byly jsme s prominutím dojebané na dvě doby.
Tak jako dala jsem se na vojnu, takže budu bojovat,vždyť se to zase musí obrátit k lepšímu no ne?
Nu a tady to máte, právě mě to psaní přestalo bavit...Tak se mějte krásně:)
pátek 9. listopadu 2012
Mimoň depresovitý...
Ani nevím, jak začít...Možná je to počasím, možná je to nevyspáním, ale zcela určitě je to mnou....Dneska bych každému radila, aby se mi vyhnul obloukem. Sedím u Houmího(můj hpéčkový miláček) A vedle mě se krčí poslední pásek té velké Milky. Ano jsem prase. A víte, co je horší než prase? Prase v depce. V úterý mám zkoušku z obecné psychologie a ač se snažím sebevíc všichni ti pánové, všechny ty směry se mi dokonale pletou. Vrr. Těšila jsem se až přijedu domů a budu se v klidečku učit, ale zatím jenom pořád někde lítám. Zatracené vyřizování praxe, sotva jsem si zařídila praxi na semestr zimní, už za týden abych odevzdala potvrzení na praxi letní. Achjo a tak píšu mejly, píšu dopisy, volám a lítám po nejrůznějších zařízeních. Někdy bych se nejraději vrátila na gympl, kde nás sice pan zástupce vytáčel změnami v rozvrhu, říkal nám jeskyňky a ježibaby, ale krásně nám vše servíroval a člověk se nemusel o nic starat. Musím přiznat, že teď si někdy připadám jako telátko, když se neustále někoho na něco ptám. třeba zrovna zařizování té praxe mi dalo hodně zabrat.Sakra proč musí být v okolí samá detašovaná pracoviště?
Pff, nevíte někdo, kde jsem sebrala tu modřinu na ruce?:/ Vážně si připadám jako tydýt a hrozný slaboch. Chci se změnit, ale nějak to nedávám. Jsem náladová, divná, protivná a zlá a nevím co s tím. Chtěla jsem začít jíst zdravě. HaHa. Vydrželo mi to týden, pak příjde nějaká oslavička a všechno je to s prominutím v háji zeleném. Chtěla jsem začít cvičit, ani ne tak pro nějaké formování postavy,i když ani to by neškodilo, vzhledem k tomu, že minulý týden jsem oběhla tři obchody než jsem sehnala džíny, ale o tom až jindy.Chtěla jsem začít cvičit, protože se nemůžu zbavit bolení hlavy, které mám od krční páteře. Jako seriously začíná se mi dělat hrb, ale já jsem prostě takový zdechloň obecný, který si najde stopadesát tisíc výmluv, do háje kde je ta házenkářka, která stíhala tréninky házené, aerobiku, chodila plavat, běhat, jezdit na bruslích. Ta už je leda tak na fotkách, teď tu u počítače sedí 19ti- letá holka, která skuhrá jak 80ti letá stařenka, bolí ji záda, nedotkne se špičkama prstů země, je pořád unavená a protivná. Tak mě napadá proč mají lidé tendenci škodit si? Jsme tlustí, ale nevzdáme se nezdravého jídla, máme záněty žil, ale cigárko si neodpustíme, máme špatnou náladu, ale jít ven? kdeže. kde se to v člověku bere? Proč na to, abychom změnili něco k lepšímu potřebujeme vůli? Vždyť, když je to pro nás dobré, tak by to mělo jít lehce ne? Je to strašně zvláštní řekla bych. Je mi mizerně, ale jako vážně...
Uznávám, mívávám pozitivnější výlevy srdce, ale já vážně potřebuju uvědomit si sebe sama, potřebovala bych nakopat pořádně můj líný zadek...
Nechci si dávat žádná pitomá předsevzetí, to už tady bylo milionkrát a nikdy jsem je nedodržela...
Ono to chce činy a ne kecy totiž...
Tímto končím dnešní výlev mého chorého já...
Amen
Pff, nevíte někdo, kde jsem sebrala tu modřinu na ruce?:/ Vážně si připadám jako tydýt a hrozný slaboch. Chci se změnit, ale nějak to nedávám. Jsem náladová, divná, protivná a zlá a nevím co s tím. Chtěla jsem začít jíst zdravě. HaHa. Vydrželo mi to týden, pak příjde nějaká oslavička a všechno je to s prominutím v háji zeleném. Chtěla jsem začít cvičit, ani ne tak pro nějaké formování postavy,i když ani to by neškodilo, vzhledem k tomu, že minulý týden jsem oběhla tři obchody než jsem sehnala džíny, ale o tom až jindy.Chtěla jsem začít cvičit, protože se nemůžu zbavit bolení hlavy, které mám od krční páteře. Jako seriously začíná se mi dělat hrb, ale já jsem prostě takový zdechloň obecný, který si najde stopadesát tisíc výmluv, do háje kde je ta házenkářka, která stíhala tréninky házené, aerobiku, chodila plavat, běhat, jezdit na bruslích. Ta už je leda tak na fotkách, teď tu u počítače sedí 19ti- letá holka, která skuhrá jak 80ti letá stařenka, bolí ji záda, nedotkne se špičkama prstů země, je pořád unavená a protivná. Tak mě napadá proč mají lidé tendenci škodit si? Jsme tlustí, ale nevzdáme se nezdravého jídla, máme záněty žil, ale cigárko si neodpustíme, máme špatnou náladu, ale jít ven? kdeže. kde se to v člověku bere? Proč na to, abychom změnili něco k lepšímu potřebujeme vůli? Vždyť, když je to pro nás dobré, tak by to mělo jít lehce ne? Je to strašně zvláštní řekla bych. Je mi mizerně, ale jako vážně...
Uznávám, mívávám pozitivnější výlevy srdce, ale já vážně potřebuju uvědomit si sebe sama, potřebovala bych nakopat pořádně můj líný zadek...
Nechci si dávat žádná pitomá předsevzetí, to už tady bylo milionkrát a nikdy jsem je nedodržela...
Ono to chce činy a ne kecy totiž...
Tímto končím dnešní výlev mého chorého já...
Amen
pátek 2. listopadu 2012
Schizofrení
Pane jo. Jsem pěkně na měkko a přitom docela šťastná. mám pocit, že za chvíli z té bouře pocitů, tedy spíše z té podivné míchanice nejrůznějších pocitů asi exploduju. Před chvílí jsme se vrátili ze hřbitova. jako každý rok mi dušičková atmosféra naprosto vzala dech. Bydlím v opravdu malém městě, kde se zná každý s každým a tradice jako dušičky se dodržují opravdu poctivě. Páni, hledala jsem jeden jediný hrob, na kterém by nesvítila svíčka, bezúspěšně a to je na tom to nejkrásnější. Jsem poněkud citlivá na tyto záležitosti a vážně mě dojímá, jak lidé stále myslí na své zesnulé. Sama hodně často vzpomínám na dědu, před každou těžší zkouškou zapaluju svíčku a myslím na něj a prostě si vždycky umíním, že tu zkoušku zvládnu i kdyby co by. Dneska jsem vzpomínala zase trošičku jinak. Vzpomínala jsem na to, jak mě měl děda rád, jak mi to říkal a tak. Snad je mu tam někde líp.
Sedím si tak u babičky v obývacím pokoji a najednou zvonek. Za dveřmi můj milý, který jel zrovna z práce. Políbil mě a dal mi kytku. Prostě jen tak. Chápete to? Já ne:) Jen vím, že mi to udělalo strašnou radost a zároveň mě to dojalo. Áchjo.
Od zítřka začíná v Olomouci punčová sezóna a už se otvírá i kluziště. Moc se těším:) Tento týden to půjdu obhlédnout a ten další si beru brusle, tedy pokud usoudím, že kluziště bude pro mě bezpečné:P
A tak jsem taková rozervaná. Š´tastná i smutná.Zvláštní pocit.
Jinak zápočet z poradenství jsem úspěšně splnila. Teda řeknu vám, že psát zápočet o půl osmé večer není zrovna nejvíc košér. Otázky jsem si četla dokolečka a vůbec nechápala co se po mně chce. Naštěstí někoho napadlo otevřít okno, tak mě závan čerstvého vzduchu probral. Jsem ráda a ne že ne. Víte mockrát mám choutky nejít třeba na přednášku nebo tak, ale vždycky se ve mně ozve nějaký hlásek, asi svědomí, který mě donutí jít do školy. V dnešní době to není žádná sranda platit výšku a tak si to vždycky uvědomím, že na válení v posteli nemusím jezdit do Olomouce. A upřímně musím říct, že přednášky mě opravdu baví a jsem ráda za svůj obor.
Mám taky novou úchylku. Říkám tomu úchylka páč to už jinak nejde. Opět jsem byla v krámku s kreativníma potřebama, který jsem zmiňovala už v předchozím článku. Dvě stovky zmizly z peněženky, ani jsem nemrkla. A tak si teď doma hraju s ubrouskama, pytlíkama, organzou, polystyrenovýma kuličkama a tak. Jsem magor a nestydím se to přiznat. Ale je to skvělý relax o tom žádná.
To je hrozný článek co? Když já mám v sobě takový mišmaš, že ani ty myšlenky nemám celistvé:)Tak jo, mějte se krásně:)
Sedím si tak u babičky v obývacím pokoji a najednou zvonek. Za dveřmi můj milý, který jel zrovna z práce. Políbil mě a dal mi kytku. Prostě jen tak. Chápete to? Já ne:) Jen vím, že mi to udělalo strašnou radost a zároveň mě to dojalo. Áchjo.
Od zítřka začíná v Olomouci punčová sezóna a už se otvírá i kluziště. Moc se těším:) Tento týden to půjdu obhlédnout a ten další si beru brusle, tedy pokud usoudím, že kluziště bude pro mě bezpečné:P
A tak jsem taková rozervaná. Š´tastná i smutná.Zvláštní pocit.
Jinak zápočet z poradenství jsem úspěšně splnila. Teda řeknu vám, že psát zápočet o půl osmé večer není zrovna nejvíc košér. Otázky jsem si četla dokolečka a vůbec nechápala co se po mně chce. Naštěstí někoho napadlo otevřít okno, tak mě závan čerstvého vzduchu probral. Jsem ráda a ne že ne. Víte mockrát mám choutky nejít třeba na přednášku nebo tak, ale vždycky se ve mně ozve nějaký hlásek, asi svědomí, který mě donutí jít do školy. V dnešní době to není žádná sranda platit výšku a tak si to vždycky uvědomím, že na válení v posteli nemusím jezdit do Olomouce. A upřímně musím říct, že přednášky mě opravdu baví a jsem ráda za svůj obor.
Mám taky novou úchylku. Říkám tomu úchylka páč to už jinak nejde. Opět jsem byla v krámku s kreativníma potřebama, který jsem zmiňovala už v předchozím článku. Dvě stovky zmizly z peněženky, ani jsem nemrkla. A tak si teď doma hraju s ubrouskama, pytlíkama, organzou, polystyrenovýma kuličkama a tak. Jsem magor a nestydím se to přiznat. Ale je to skvělý relax o tom žádná.
To je hrozný článek co? Když já mám v sobě takový mišmaš, že ani ty myšlenky nemám celistvé:)Tak jo, mějte se krásně:)
sobota 27. října 2012
Žblept
Ahoj blogový deníčku:) Představ si, že u nás sněží, díkybohu, že jsem si dneska koupila zimní boty. Bolí mě hlava a jsem unavená, jo krční páteř je bestie a může za všechno. Zápočet z poradenství už klepe na dveře a já naivně co půl hodiny rozjíždím univerzitní mail abych se zklámáním zjistila, že profesor neonemocněl, neodcestoval a zápočet tedy píšeme. Trošku naivita nemyslíš? Neumím se učit, fajn zjištění co říkáš? Tři měsíce nicnedělání jsou sakra znát. I přesto už se v indexu skví dva zápočty, z lehčího soudku sic, ale pšt. PPP, SPC a tak dále, no fuj teda. Chci tvořit! Nalezen kouzelný a dokonalý obchůdek v Olmíku, stovka v háji, ale co. Dekupáž a korálkování, to mě baví, asi druhé já či co. Pokojík na bytě konečně dozdoben, druhý domov asi:) Pomerančový čaj a vanilková svíčka ne asi. Nová mánie,Klus, Kryštof a Nohavica, mám totiž křídla z mýdla. Potřebuju režim, hlavně ho mít ve vlastních rukou. České dráhy jsou nejlepší, ironie na druhou.
Stejně jsem podivuhodně šťastná.
Amen.
Vyčůrat, pomodlit, učit se poradenství a spát. Jsem Duracell, teda chci být, sakra musím být. Ať žije posun času.
Pardon.
Žblept.
Stejně jsem podivuhodně šťastná.
Amen.
Vyčůrat, pomodlit, učit se poradenství a spát. Jsem Duracell, teda chci být, sakra musím být. Ať žije posun času.
Pardon.
Žblept.
pátek 19. října 2012
Když jdou povinnosti stranou:)
Ano ano myslím, že se tomu říká prokrastinace :))) Za týden zápočet z Poradenství a co dělá Terezka?:)
Chodí se psem po lese a sbírá šišky, listy a žaludy ze kterých následně vyrábí podzimní věnec na dveře:) pije litry čajů, aby měla hodně pytlíků a mohla z nich skládat hvězdičky a dělat přáníčka:) Návléká korálky a dělá sestře náušnice, která je už nemá kam dávat a taky andílky ať je o Vánocích hezký stromeček.
Ale jo:) Je mi fajn:)
Je třeba radovat se z maličkostí:) A tak mám radost z:
Ano, chce se mi fňukat při pohledu na kupící se učení, ale je tu spousta dalších věcí, kvůli kterým náladu fňukat nemám:) Dalo sas na vojnu tož včil bojuj děvča:)
Mějte se krásně:)))
Chodí se psem po lese a sbírá šišky, listy a žaludy ze kterých následně vyrábí podzimní věnec na dveře:) pije litry čajů, aby měla hodně pytlíků a mohla z nich skládat hvězdičky a dělat přáníčka:) Návléká korálky a dělá sestře náušnice, která je už nemá kam dávat a taky andílky ať je o Vánocích hezký stromeček.
Ale jo:) Je mi fajn:)
Je třeba radovat se z maličkostí:) A tak mám radost z:
- toho, jak jsem si vyzdobila pokojík na privátě, z toho jak mi tam ladí červené puntíkaté polštářky s dekou a stojánkama na svíčky, z toho, jak jsem si tam konečně dovezla kytku v květináči, z toho, že další týden si tam konečně dovezu právě vyvolané fotky, které to všechno završí
- toho, že už mám dárek pro sestru na narozky a pro mamku k svátku
- toho, že je dneska tak krásně a jsem doma na Valachoch
- toho, že mi kamarádka hodila na flashku všechny písničky od Tomáše Kluse a jako bonus přihodila Kryštofy a Jarka Nohavicu
- toho jak tady v pokojíčku čmuchám vanilkovou svíčku
- z toho jak mám Poradenství hezky svázané a vyvedené do zelena
- z toho jak jsem spokojená doma i v Olmíku
- z toho, že mám spoustu inspirace, která číhá všude
Ano, chce se mi fňukat při pohledu na kupící se učení, ale je tu spousta dalších věcí, kvůli kterým náladu fňukat nemám:) Dalo sas na vojnu tož včil bojuj děvča:)
středa 10. října 2012
Nostalgično
Dneska je zvláštní den. Ani špatný ani dobrý, prostě zvláštní. Vlastně ani nevím, co tu chci teď psát. Nestalo se nic zvláštního,hrozného ani nic veselého. Jen mám chuť se z toho divna vypsat.
Nemám ráda diskotéky, nemám ráda hlučné a zakouřené prostředí, nenaplňuje mě skákat po parketu a pak spocená, smrdící a unavená se doplazit domů a další den vyhodit do povětří tím, že ho celý prospím. Tak proč mě spolubydlící poořád nutí někam jít? Ještě ke všemu na nějaké Pink párty, kde si uvážete růžovou mašli a budete za hvězdu večera. No jo, když já jsem ta hodná, co neumí říkat ne a když ho řeknu tak se všichni diví, jestli náhodou nejsou nějaké erupce na Slunci. Ano včera jsem řekla ne a strávila večer raději s kamarádkou a kamarádem hezky u vínka,u příjemného povídání s kulisou Járy Cimrmana. Ano takhle chci prožít svůj studentský život. Chci si tahle léta pamatovat v dobrém, chci vědět, že jsem je prožila tak, jak jsem chtěla já a ne druzí. Pardon i já jsem člověk se svými starostmi a přáními a nebudu pořád ten trouba, který se každému přizpůsobí.
Je to zvláštní pocit, jen tak jít a bezcílně bloumat, užila jsem si to právě dneska. Šla jsem prodat mé bývalé nejmilejší slečně doučovatelce jednu knížku. Ještě teď, když si na to setkání vzpomenu, tak se neubráním úsměvu. Mám ji hrozně ráda a troufám si dokonce tvrdit, že jsem v ní našla další dobrou kamarádku, i když je starší. Objala mě a hned se starostlivě vyptávala, jak se mi daří, jestli nepotřebuju s něčím pomoc. Bylo vidět, že radost ze setkání je oboustranná a tam někde uvnitř mě se usídlil hřejivý pocit. poté jsem se vydala bloumat Olomouckými ulicemi. Obhlížela jsem krámky, hlavně teda ty s výtvarnými potřebami, znáte to, studentský život, takže letošní dárky vidím na handmade. A bylo mi tak zvláštně. Hezky, byla jsem klidná a vyrovnaná, ale přesto jsem se pokoušela dovolat mamce. Potřebovala jsem někoho, komu bych mohla říct, jak mě štvou holky, jak mě už nebaví pořád po někom umývat nádobí, jak se těším domů, možná to byly jen záminky a já potřebovala prostě slyšet mámin hlas, odreagovat se u vyprávění, co bylo doma. potřebuju svou rodinu, potřebuju vědět, že jsou všichni v pořádku, že nejsou nešťastní a tak. Jo malé děcko na druhou.
Říjen je vůbec pro mou osobu zvláštním měsícem. Dneska čili magického 10.10. je to přesně pět let, co jsem se svým přítelem. Zároveň to pozítří budou 3 roky, co mi umřel dědeček, kterého jsem měla moc ráda.
vyčítám si každou chvilku, kterou jsem mohla být s ním a nebyla. 15. října mám svátek, ale je to zároveň den, kdy měl děda pohřeb, takže i když mi všichni přejí a já se usmívám a gratulace přijímám, tak večer zapaluju svíčku a brečím do polštáře. Divné jako sama divnota.
Někdy si přeju abych byla zase ta malá holčička co pořád lítala v gumákách, tajně chodila babičce na ostružiny a tak. Jo asi je mi smutno. Tečka
Nemám ráda diskotéky, nemám ráda hlučné a zakouřené prostředí, nenaplňuje mě skákat po parketu a pak spocená, smrdící a unavená se doplazit domů a další den vyhodit do povětří tím, že ho celý prospím. Tak proč mě spolubydlící poořád nutí někam jít? Ještě ke všemu na nějaké Pink párty, kde si uvážete růžovou mašli a budete za hvězdu večera. No jo, když já jsem ta hodná, co neumí říkat ne a když ho řeknu tak se všichni diví, jestli náhodou nejsou nějaké erupce na Slunci. Ano včera jsem řekla ne a strávila večer raději s kamarádkou a kamarádem hezky u vínka,u příjemného povídání s kulisou Járy Cimrmana. Ano takhle chci prožít svůj studentský život. Chci si tahle léta pamatovat v dobrém, chci vědět, že jsem je prožila tak, jak jsem chtěla já a ne druzí. Pardon i já jsem člověk se svými starostmi a přáními a nebudu pořád ten trouba, který se každému přizpůsobí.
Je to zvláštní pocit, jen tak jít a bezcílně bloumat, užila jsem si to právě dneska. Šla jsem prodat mé bývalé nejmilejší slečně doučovatelce jednu knížku. Ještě teď, když si na to setkání vzpomenu, tak se neubráním úsměvu. Mám ji hrozně ráda a troufám si dokonce tvrdit, že jsem v ní našla další dobrou kamarádku, i když je starší. Objala mě a hned se starostlivě vyptávala, jak se mi daří, jestli nepotřebuju s něčím pomoc. Bylo vidět, že radost ze setkání je oboustranná a tam někde uvnitř mě se usídlil hřejivý pocit. poté jsem se vydala bloumat Olomouckými ulicemi. Obhlížela jsem krámky, hlavně teda ty s výtvarnými potřebami, znáte to, studentský život, takže letošní dárky vidím na handmade. A bylo mi tak zvláštně. Hezky, byla jsem klidná a vyrovnaná, ale přesto jsem se pokoušela dovolat mamce. Potřebovala jsem někoho, komu bych mohla říct, jak mě štvou holky, jak mě už nebaví pořád po někom umývat nádobí, jak se těším domů, možná to byly jen záminky a já potřebovala prostě slyšet mámin hlas, odreagovat se u vyprávění, co bylo doma. potřebuju svou rodinu, potřebuju vědět, že jsou všichni v pořádku, že nejsou nešťastní a tak. Jo malé děcko na druhou.
Říjen je vůbec pro mou osobu zvláštním měsícem. Dneska čili magického 10.10. je to přesně pět let, co jsem se svým přítelem. Zároveň to pozítří budou 3 roky, co mi umřel dědeček, kterého jsem měla moc ráda.
vyčítám si každou chvilku, kterou jsem mohla být s ním a nebyla. 15. října mám svátek, ale je to zároveň den, kdy měl děda pohřeb, takže i když mi všichni přejí a já se usmívám a gratulace přijímám, tak večer zapaluju svíčku a brečím do polštáře. Divné jako sama divnota.
Někdy si přeju abych byla zase ta malá holčička co pořád lítala v gumákách, tajně chodila babičce na ostružiny a tak. Jo asi je mi smutno. Tečka
čtvrtek 4. října 2012
Přicházím tomu na chuť:)
Cítíte to? Podzim je tady!:) Zbožňuju podzim:) Zbarvené listí, večery u čaje, syrový vzduch:)
Pomalu si začínám zvykat na svůj nový život a taky mě to začíná bavit:) Víte dlouhé prázdniny byly sice moc fajn, ale na jejich konči jsem si připadala jako pěkně neužitečný tvor, který se jenom válí:) Povinností se na nás teď hrne spousta, už žádné vodění za ručičku, člověk pomalu ani neví, co se má učit, co od něj profesoři, doktoři, pí ejč dí, kandidáti věd a další vůbec chtějí, ale má to své kouzlo to nepopírám:)
Zamilovala jsem se do Olomouce a uvědomila jsem si to, když jsem se Bezručovými sady šinula na přednášku na Purkrabskou:) Z nějaké umělecké se linuly melodie a byl krásný podzimní den, takový jak jej mám ráda:) Na různých místech v sadě seděli studenti umělecké školy a kreslili, malovali, črtali. Vždycky jsem obdivovala umělce a hořce litovala toho, že zpívám falešně a kreslím hrozně. Na umělcích se mi líbí jejich rozevlátost a to, jak trčí z davu, protože umělce podle mě poznáte téměř okamžitě. Ale to jsem trošku odběhla:) Tak jsem si tak šla po sadech, poslouchala melodie, pozorovala umělce a docházelo mi, jak skvělé město ta naše Olomouc je. Klidné, milé, srdečné, plné mladých lidí, plné cílevědomých lidí, pohodové, zábavné. takyy mi došlo, jak skvělý obor studuju a i když bude těžké jej vystudovat, tak má tisíc chutí to zvládnout a nejlepší na tom je, že to není ani tak z tužby po titulu, ale spíš z touhy být v tom oboru dobrá a dokázat pomáhat potřebným:)
Včera jsem byla slavnostně imatrikulována:) Je to moc pěkný zvyk a moc se mi to líbilo, ale nepopírám, že jsem nechytala záchvaty smíchu:) Já za to nemůžu, že ten pán s berlí, na kterou jsme přísahali vypadal jak Mikuláš:) Ale důležité je, že jsem ani nezakopla ani se nijak jinak neztrapnila:)
Tímto končím deník prváka:) Mějte se krásně:)
Pomalu si začínám zvykat na svůj nový život a taky mě to začíná bavit:) Víte dlouhé prázdniny byly sice moc fajn, ale na jejich konči jsem si připadala jako pěkně neužitečný tvor, který se jenom válí:) Povinností se na nás teď hrne spousta, už žádné vodění za ručičku, člověk pomalu ani neví, co se má učit, co od něj profesoři, doktoři, pí ejč dí, kandidáti věd a další vůbec chtějí, ale má to své kouzlo to nepopírám:)
Zamilovala jsem se do Olomouce a uvědomila jsem si to, když jsem se Bezručovými sady šinula na přednášku na Purkrabskou:) Z nějaké umělecké se linuly melodie a byl krásný podzimní den, takový jak jej mám ráda:) Na různých místech v sadě seděli studenti umělecké školy a kreslili, malovali, črtali. Vždycky jsem obdivovala umělce a hořce litovala toho, že zpívám falešně a kreslím hrozně. Na umělcích se mi líbí jejich rozevlátost a to, jak trčí z davu, protože umělce podle mě poznáte téměř okamžitě. Ale to jsem trošku odběhla:) Tak jsem si tak šla po sadech, poslouchala melodie, pozorovala umělce a docházelo mi, jak skvělé město ta naše Olomouc je. Klidné, milé, srdečné, plné mladých lidí, plné cílevědomých lidí, pohodové, zábavné. takyy mi došlo, jak skvělý obor studuju a i když bude těžké jej vystudovat, tak má tisíc chutí to zvládnout a nejlepší na tom je, že to není ani tak z tužby po titulu, ale spíš z touhy být v tom oboru dobrá a dokázat pomáhat potřebným:)
Včera jsem byla slavnostně imatrikulována:) Je to moc pěkný zvyk a moc se mi to líbilo, ale nepopírám, že jsem nechytala záchvaty smíchu:) Já za to nemůžu, že ten pán s berlí, na kterou jsme přísahali vypadal jak Mikuláš:) Ale důležité je, že jsem ani nezakopla ani se nijak jinak neztrapnila:)
Tímto končím deník prváka:) Mějte se krásně:)
sobota 29. září 2012
Nezvyk je krutá věc:)
Ahojte všichni:) Máte se?:)
Trošku mi to tady upadá, ale bylo teď tolik věcí, tolik nových věcí, že ani jediná myšlenka nezavadila o blog. Nové město, nová škola, nový systém, nový režim. První týden byl pěkně krušný a všepřítomný stres mi dal pořádně zabrat. Nestíhala jsem ani teplé jídlo a popravdě se trochu bála jít sama do Menzy. A tak jsem minulý víkend strávila v posteli se žaludečními čajíčky:) Jojo zanedbávat zrovna tenhle orgán se nevyplácí:P
Druhý týden byl o poznání lepší. Uvědomila jsem si, že mi žádné honění nestojí za to, aby mi bylo blbě a pak byla naprosto nepoužitelná. První setkání s Menzou bylo trochu zmatečné, ale ty další byly už fajn:) Navíc už se neztrácím ve městě, učebny už taky najdu s přehledem a ve středu večer při cestě domů se mi podařilo neusnout ve vlaku, což považuju za velký úspěch.
Navíc na bytě ještě nemáme internet, takže jsem do hodin chodila lehce nepřipravená, ale tento týden problém snad bude vyřešen:)
Jinak jsem spokojená až nadmíru:) Všechny přednášky, cvičení a semináře mě baví, tudíž ani nemám tendence je vynechávat, jsem ráda za svůj obor:)(jojo já vím, že o zkouškovém budu asi mluvit jinak)
Olomouc je navíc strašně krásná a klidná, což je pro mě absolutně ideální:)
Ale aby to tu nebylo tak pozitivní. Když jsem v Olmíku, tak mi šíleně chybí Domov. Chybí mi přítel, naši, babuška, Andy. Jen doma můžu být úplně sama sebou. Spolubydlící jsou sice fajn, ale někdy mi jejich řešky o klucích lezou pěkně krkem. Ale člověk nemůže mít všechno:) Už takhle toho mám až moc:)
Tímto bych ukončila Deník prváka a pro dnešek se s vámi rozloučila:) Hecla jsem se a přihlásila se na předtermín z angličtiny, tak bych to nerada podcenila a v pondělí získala své první dva motivující kredity:) Tak mi držte pěsti:)
Krásný víkend:)
Trošku mi to tady upadá, ale bylo teď tolik věcí, tolik nových věcí, že ani jediná myšlenka nezavadila o blog. Nové město, nová škola, nový systém, nový režim. První týden byl pěkně krušný a všepřítomný stres mi dal pořádně zabrat. Nestíhala jsem ani teplé jídlo a popravdě se trochu bála jít sama do Menzy. A tak jsem minulý víkend strávila v posteli se žaludečními čajíčky:) Jojo zanedbávat zrovna tenhle orgán se nevyplácí:P
Druhý týden byl o poznání lepší. Uvědomila jsem si, že mi žádné honění nestojí za to, aby mi bylo blbě a pak byla naprosto nepoužitelná. První setkání s Menzou bylo trochu zmatečné, ale ty další byly už fajn:) Navíc už se neztrácím ve městě, učebny už taky najdu s přehledem a ve středu večer při cestě domů se mi podařilo neusnout ve vlaku, což považuju za velký úspěch.
Navíc na bytě ještě nemáme internet, takže jsem do hodin chodila lehce nepřipravená, ale tento týden problém snad bude vyřešen:)
Jinak jsem spokojená až nadmíru:) Všechny přednášky, cvičení a semináře mě baví, tudíž ani nemám tendence je vynechávat, jsem ráda za svůj obor:)(jojo já vím, že o zkouškovém budu asi mluvit jinak)
Olomouc je navíc strašně krásná a klidná, což je pro mě absolutně ideální:)
Ale aby to tu nebylo tak pozitivní. Když jsem v Olmíku, tak mi šíleně chybí Domov. Chybí mi přítel, naši, babuška, Andy. Jen doma můžu být úplně sama sebou. Spolubydlící jsou sice fajn, ale někdy mi jejich řešky o klucích lezou pěkně krkem. Ale člověk nemůže mít všechno:) Už takhle toho mám až moc:)
Tímto bych ukončila Deník prváka a pro dnešek se s vámi rozloučila:) Hecla jsem se a přihlásila se na předtermín z angličtiny, tak bych to nerada podcenila a v pondělí získala své první dva motivující kredity:) Tak mi držte pěsti:)
Krásný víkend:)
sobota 15. září 2012
Smutno
Jojo nějak to na mě padá:) Prázdniny se naklonily ke konci už i vysokoškolákům a jelikož se od letoška mezi ně řadím i já, tak na mě dopadá ta smutná nálada, kterou někteří zažili před dvěma týdny:) Jo tehdy jsem se smála a říkala si, že mám ještě dva týdny prázdnin:)Ale čas, jako by nahodil nějaké vyšší tempo či co:) A tak už v chodbě míjím košík jídla, v koupelně na mě číhají zabalené kosmetické tašky, nábytek už si týden hoví v mém novém druhém domově:) Vše je zkrátka připraveno k zítřejšímu odjezdu za novou kapitolou mého života, tedy skoro vše. Kromě mě:) Mám za sebou nejdelší prázdniny mého života, celé tři měsíce jsem si hověla doma...a stejně mi to teď připadá málo:) Zítra touhle dobou už budu v Olomouci, nejspíš vybalovat:) Věděla jsem, že jsem hluboce fixovaná na svou rodinu a přítele, ale že až tak, o tom jsem neměla nejmenší tušení. Samozřejmě, že budu jezdit na víkendy, ale stejně. Je mi zkrátka smutno.
Ale aby to nebylo jen o fňukání;) Docela se mi povedl rozvrh:) Když vše proběhne podle plánu, tak škola mi bude začínat v pondělí ve dvě a končit bude ve středu ve tři:) Což je úplně skvělé:) I když úterý bude zabijácké a ve škole budu od rána až do večera:) Zkusím nachystat nějaké články;) ráda bych se blogu zase začala věnovat:) Kdo by trávil prázdniny za počítačem že ano;)
Tak se mějte famfárově;)
Ale aby to nebylo jen o fňukání;) Docela se mi povedl rozvrh:) Když vše proběhne podle plánu, tak škola mi bude začínat v pondělí ve dvě a končit bude ve středu ve tři:) Což je úplně skvělé:) I když úterý bude zabijácké a ve škole budu od rána až do večera:) Zkusím nachystat nějaké články;) ráda bych se blogu zase začala věnovat:) Kdo by trávil prázdniny za počítačem že ano;)
Tak se mějte famfárově;)
středa 29. srpna 2012
Zapsaná a upsaná UP:)
Tak včera jsem dostala doufejme tři roky natvrdo:) Nelekejte se, do vězení se nechystám. Jen jsem včera byla u zápisu na VŠ:) A popravdě jsem ze všeho tak trochu zmatená, kde jsou ty časy na gymplu, kdy veškeré vyřizování znamenala pouze kartička na autobus. Rozvrh nám tam naservíroval pan zástupce a člověk nemusel nic řešit. Nevěřila jsem, že to řeknu, ale zlaté časy a zlatý gympl. Na druhou stranu se těším na ostatní věci. Konečně se nám podařilo sehnat byt, který odpovídal požadavkům pěti slečen, což se zdalo jako téměř nesplnitelná mise. A tak se těším na naše dýchanky u filmů, vínka a vodní dýmky:)Ale pst:) Taky se docela těším na školu...vím je to nejspíš předčasné, ale už jsem dostala seznam předmětů, které musím splnit a všechny vypadají strašně zajímavě:) Akorát, kdyby těch organizačních věcí nebylo tolik:/ Největší strach mám ze zapisování předmětů, nerada bych hned ze začátku řešila problém, že jsem si něco blbě zapsala:/ Ale tak nechám to koňovi :) A taky se ještě těším na nejbližší výlet do papírnictví:) Jsem totiž absolutní úchyl na notesy, deníčky, složky, propisky, pastelky a další věci nezbytné pro mou maličkost během období školy:))
O víkendu jsem s milým navštívila formanský den ve Velkých Karlovicích:) I když počasí nebylo nijak úchvatné, den jsem si parádně užila. Program byl bohatý nejen na záležitosti ohledně koní. Kultura také nebyla ošizena:) A tak jsme si s milým zaskákali na koncert Chinaski, kteří byli výborní, zasmáli se u Rudy z Ostravy a protože byla neděle a milý musel v pondělí do práce, tak až při odchodu zaslechli něco z repertoáru NoName :) Večer jsem padla do postele a usla téměř okamžitě:)
V pondělí mi bylo strašně zvláštně. Přemýšlela jsem o tisíc a jedné věci. A nevěděla kudykam. Taky to znáte? Nic mě nebavilo a tak jsem ležela na posteli, zírala do stropu a přemýšlela nad tím, jak se mi strašně nic nechce. Vůbec jsem nebyla schopna dokopat se k těm nejjednodušším činnostem. Přišlo mi, že nic nemá cenu, že je všechno jedno a popravdě to nebyl moc příjemný pocit. Naštěstí jsem se z toho vyspala a je to o moc lepší:)
Přikládám fotky z formanského dne:)
O víkendu jsem s milým navštívila formanský den ve Velkých Karlovicích:) I když počasí nebylo nijak úchvatné, den jsem si parádně užila. Program byl bohatý nejen na záležitosti ohledně koní. Kultura také nebyla ošizena:) A tak jsme si s milým zaskákali na koncert Chinaski, kteří byli výborní, zasmáli se u Rudy z Ostravy a protože byla neděle a milý musel v pondělí do práce, tak až při odchodu zaslechli něco z repertoáru NoName :) Večer jsem padla do postele a usla téměř okamžitě:)
V pondělí mi bylo strašně zvláštně. Přemýšlela jsem o tisíc a jedné věci. A nevěděla kudykam. Taky to znáte? Nic mě nebavilo a tak jsem ležela na posteli, zírala do stropu a přemýšlela nad tím, jak se mi strašně nic nechce. Vůbec jsem nebyla schopna dokopat se k těm nejjednodušším činnostem. Přišlo mi, že nic nemá cenu, že je všechno jedno a popravdě to nebyl moc příjemný pocit. Naštěstí jsem se z toho vyspala a je to o moc lepší:)
Přikládám fotky z formanského dne:)
středa 8. srpna 2012
Adra brigáda:)
Achjo, jsem hrozná. Umiňovala jsem si, že sotva se z této akce vrátím, tak napíšu článek alá den po dni. Pomalu už ubíhá druhý týden po této akci a já vím, že článek aka den po dni už není možný, protože už to mám všechno smíchané :D Tak tedy zážitky z jednotlivých míst.
22. 7. což byla neděle jsme se s kamarádkou vydaly směr Valmez na místo konání Adra brigády. Ubytovaní jsme byli v budově CASD- Církev adventistů sedmého dne. Po příchodu na místo jsme měly rozporuplné pocity. Obě jsme na této akci byly poprvé, zatímco zbytek lidí se znal už pěkně dlouho, takže jsme z toho byly trošku nervózní, měly jsme pocit, že mezi tuto skvěle fungující partu nejspíš nezapadnem, ALE opak se stal skutečností a přijaty jsme byly opravdu mile a pocit, že nezapadáme se vytratil téměř hned druhý den:)
Parta jsme byli různorodá. Dvě Valašky, dva zástupci SK a lidé z Ostravy. Valná většina byla věřících, ale musím podotknout, že jsme se všichni uměli krásně akceptovat. A třeba takové ranní zamyšlení před snídaní byť určené právě pro věřící, bylo poučné i pro mě nevěřící.Hlavně nikdo nikoho k ničemu nenutil, takže se člověk mohl svobodně rozhodnout, jestli se tzv. Jitřenky zúčastní nebo ne. A jaká byla náplň této brigády? Byly naplánovány návštěvy Azylového domu, Kojeneckého ústavu a Domova seniorů. Tak tedy-
Azylový dům- Azylový dům jsem navštívila dvakrát a byla to opravdu cenná zkušenost, našim úkolem bylo vymyslet program pro tamní děti. Bylo to docela náročné, děti byly divoké a matky nejevily moc zájmu, řekla bych, že byly rády, že se o děti nemusí starat a tak seděly před Azylákem, pily kafe a kouřily jednu cigaretu za druhou, zatímco jsme se snažili zabavit jejich dítka. Člověk si uvědomí spoustu věcí, uvědomí si, jakou má úžasnou rodinu a neskutečné štěstí, že vyrůstal v krásném prostředí beskydské přírody, jako třeba já. Děti byly z her a soutěžení nadšené, hrály si docela hezky. Až na to, že si navzájem nadávaly a neuměly se o hračky dělit. Jenže tohle jim člověk vyčítat nemůže, mnohé z nich viděly, jak otec bije matku, nebo nějakou chvíli žily v těžkých podmínkách, neměly ten vzor fungující rodiny, neměly nikoho, kdo by jim vštípil nějaká pravidla. Šlo ale poznat, že kdyby se dětem někdo víc věnoval, tak by byly moc šikovné. Ty menší si s plastelínou dokázaly vyhrát celé dopoledne zatímco starší se zabavili u pohybových her. Bylo vidět, jak jsou šťastné po pochvale a některé se dožadovaly i pohlazení či pomazlení. Byl tam jeden malý klučina, blonďáček, no mohl by být úplný andílek, který se v jedné chvíli dožadoval pohlazení a pusy a vzápětí dětem nadával do buzíčků a naši vedoucí otituloval nadávkou, která patří ke štamgastům do hospody. Děti potom říkaly, že ten chlapeček je bije a nadává jim, což jsme si ověřili poslední den, kdy po tom, co jsme se staršíma hráli hry venku, které by malučcí nezvládli, a onoho malého chlapečka jsme odmítli a poslali za malýma, po nás mrštil kamenem. Ohledy neohledy, tohle si nesmí dovolit a tak ho kamarád drapnul za ručku a ječícího ho odvedl k mámě, která to ovšem moc neřešila. Člověk si ale odnášel fajn pocit, když viděl, že děcka nechtějí abychom odešli. Jsem strašně vděčná za tuto zkušenost, přehodnotila jsem svůj žebříček hodnot a hodně lidí mi říká, že jsem nějaká hodnější :D
Kojenecký ústav- V kojeňáku byly pro nás nachystány práce manuální, natírání prolézaček, sbírání jablek, pletí záhonků, uklízení a tak dále. Práci jsem si uměli zpříjemnit a čas ubíhal rychle. Za odměnu jsme předposlední den brigády měli domluvenou prohlídku kojeňáku a odpoledne jsme si mohli hrát s dětmi. Prohlídka byla zajímavá. Některé informace mě dost zarazily. Třeba tohle, že rodiče dítě odloží do kojeňáku a potom brání jeho adopci, jako pardon, ale kde tady zmizela lidskost? Chvílemi mi až běhal mráz po zádech. Ale hraní s dětmi všechny chmury zahnaly. Byly to úplné zlatíčka,vděčné za každé pohlazení. Mě si vybrala jedna malá holčička, která byla nejvíc šťastná, když jsem ji houpala na rukách, dělala ji vrtulník a další pitominky. Ruce jsem měly vytahané, jak opice, protože mávání s dítětem ve vzduchu přilákalo i další a každý chtěl udělat vrtulník nebo kolotoč. Ale ten pocit, k nezaplacení. Měla jsem slzy v očích, když přišla holčička, zatahala mě za kalhoty a říkala mi:,, Teto, já mám strach, že odejdete a už se nevrátíte" Achjo, co jsem měla odpovědět? 8chjo nejradši bych si je všechny vzala sebou:) Ale musím říct, že v Kojeneckém ústavu se dětem věnují maximálně, tety tam jsou hodné a prostředí moc pěkné.
Domov důchodců- Poslední místo našich brigád. Jako budoucí studentka andragogiky jsem byla na toto místo zvědavá úplně nejvíce. Našim úkolem bylo chodit na procházky s klienty Domova. Každý jsme dostali jednoho klienta na vozíček a tradá rally po areálu mohla začít. V domově jsem byla dvakrát a pokaždé jsem dostala na procházku milou paní. Jezdily jsme po areálu a povídaly si o květinách, které tam rostly, vykládala jsem o sobě, o Adře a poslouchala trampoty mých babiček. Bylo mi z toho smutno, někteří třeba měsíc nebyli venku a celý den stráví na pokoji, kde jen nemohoucně leží. Někoho navštíví děti jen když je zrovna důchod, což je podle mě to nejsmutnější na celé věci. představa, že někoho vychováte, s láskou mu obětujete kus života a na stará kolena se dočkáte takového nevděku je hrozivá. Chápu, když to nejde udělat jinak, když člověk v honbě za denním chlebem nedokáže sebírat drahocenný čas na každodenní péči o svého blízkého, v takovém případě domov seniorů ano. Ano, ale s tím, že veškerý volný čas se člověk snaží dotyčného alespoň navštěvovat. Nemám ve zvyku lidi odsuzovat, ale takovéhle chování se mi z duše příčí. Ten pocit, kdy mi babičky děkovaly za čas strávený s nimi nedokážu ani popsat. Směsice smutku, radosti a nostalgie. Zvláštní zkrátka. Utvrdila jsem se ale v tom, že svou školu jsem si vybrala správně a že mě studium bude bavit:)
Volnočasové aktivity- Po brigádách, jsme měli většinou volný program, který byl využit maximálně. Hráli jsme společenské hry typu aktivity a bang, který dodnes nechápu :D Házeli jsme si s frisbee a povídali si na střeše. Pořádal se piknik na louce za hřbitovem, který byl absolutně skvělý:) navštívili jsme výstavu Czech press photo, kterou bych každému doporučila, byl to skvělý zážitek, chodili jsme na zmrzku do města a s holkama si udělaly tour de secondhands:) Zašli jsme si i na pivo a vozili jsme se o půl jedné ráno v nákupním košíku, spali jsme na střeše a kluci pak pár nebožaček hodili v dešti do kašny.
Závěrem- Byl to skvělý týden plný zážitků, nových lidí a pocitu užitečnosti a za sebe můžu s klidným svědomím říct, že příští rok, se zúčastním zase:)
22. 7. což byla neděle jsme se s kamarádkou vydaly směr Valmez na místo konání Adra brigády. Ubytovaní jsme byli v budově CASD- Církev adventistů sedmého dne. Po příchodu na místo jsme měly rozporuplné pocity. Obě jsme na této akci byly poprvé, zatímco zbytek lidí se znal už pěkně dlouho, takže jsme z toho byly trošku nervózní, měly jsme pocit, že mezi tuto skvěle fungující partu nejspíš nezapadnem, ALE opak se stal skutečností a přijaty jsme byly opravdu mile a pocit, že nezapadáme se vytratil téměř hned druhý den:)
Parta jsme byli různorodá. Dvě Valašky, dva zástupci SK a lidé z Ostravy. Valná většina byla věřících, ale musím podotknout, že jsme se všichni uměli krásně akceptovat. A třeba takové ranní zamyšlení před snídaní byť určené právě pro věřící, bylo poučné i pro mě nevěřící.Hlavně nikdo nikoho k ničemu nenutil, takže se člověk mohl svobodně rozhodnout, jestli se tzv. Jitřenky zúčastní nebo ne. A jaká byla náplň této brigády? Byly naplánovány návštěvy Azylového domu, Kojeneckého ústavu a Domova seniorů. Tak tedy-
Azylový dům- Azylový dům jsem navštívila dvakrát a byla to opravdu cenná zkušenost, našim úkolem bylo vymyslet program pro tamní děti. Bylo to docela náročné, děti byly divoké a matky nejevily moc zájmu, řekla bych, že byly rády, že se o děti nemusí starat a tak seděly před Azylákem, pily kafe a kouřily jednu cigaretu za druhou, zatímco jsme se snažili zabavit jejich dítka. Člověk si uvědomí spoustu věcí, uvědomí si, jakou má úžasnou rodinu a neskutečné štěstí, že vyrůstal v krásném prostředí beskydské přírody, jako třeba já. Děti byly z her a soutěžení nadšené, hrály si docela hezky. Až na to, že si navzájem nadávaly a neuměly se o hračky dělit. Jenže tohle jim člověk vyčítat nemůže, mnohé z nich viděly, jak otec bije matku, nebo nějakou chvíli žily v těžkých podmínkách, neměly ten vzor fungující rodiny, neměly nikoho, kdo by jim vštípil nějaká pravidla. Šlo ale poznat, že kdyby se dětem někdo víc věnoval, tak by byly moc šikovné. Ty menší si s plastelínou dokázaly vyhrát celé dopoledne zatímco starší se zabavili u pohybových her. Bylo vidět, jak jsou šťastné po pochvale a některé se dožadovaly i pohlazení či pomazlení. Byl tam jeden malý klučina, blonďáček, no mohl by být úplný andílek, který se v jedné chvíli dožadoval pohlazení a pusy a vzápětí dětem nadával do buzíčků a naši vedoucí otituloval nadávkou, která patří ke štamgastům do hospody. Děti potom říkaly, že ten chlapeček je bije a nadává jim, což jsme si ověřili poslední den, kdy po tom, co jsme se staršíma hráli hry venku, které by malučcí nezvládli, a onoho malého chlapečka jsme odmítli a poslali za malýma, po nás mrštil kamenem. Ohledy neohledy, tohle si nesmí dovolit a tak ho kamarád drapnul za ručku a ječícího ho odvedl k mámě, která to ovšem moc neřešila. Člověk si ale odnášel fajn pocit, když viděl, že děcka nechtějí abychom odešli. Jsem strašně vděčná za tuto zkušenost, přehodnotila jsem svůj žebříček hodnot a hodně lidí mi říká, že jsem nějaká hodnější :D
Kojenecký ústav- V kojeňáku byly pro nás nachystány práce manuální, natírání prolézaček, sbírání jablek, pletí záhonků, uklízení a tak dále. Práci jsem si uměli zpříjemnit a čas ubíhal rychle. Za odměnu jsme předposlední den brigády měli domluvenou prohlídku kojeňáku a odpoledne jsme si mohli hrát s dětmi. Prohlídka byla zajímavá. Některé informace mě dost zarazily. Třeba tohle, že rodiče dítě odloží do kojeňáku a potom brání jeho adopci, jako pardon, ale kde tady zmizela lidskost? Chvílemi mi až běhal mráz po zádech. Ale hraní s dětmi všechny chmury zahnaly. Byly to úplné zlatíčka,vděčné za každé pohlazení. Mě si vybrala jedna malá holčička, která byla nejvíc šťastná, když jsem ji houpala na rukách, dělala ji vrtulník a další pitominky. Ruce jsem měly vytahané, jak opice, protože mávání s dítětem ve vzduchu přilákalo i další a každý chtěl udělat vrtulník nebo kolotoč. Ale ten pocit, k nezaplacení. Měla jsem slzy v očích, když přišla holčička, zatahala mě za kalhoty a říkala mi:,, Teto, já mám strach, že odejdete a už se nevrátíte" Achjo, co jsem měla odpovědět? 8chjo nejradši bych si je všechny vzala sebou:) Ale musím říct, že v Kojeneckém ústavu se dětem věnují maximálně, tety tam jsou hodné a prostředí moc pěkné.
Domov důchodců- Poslední místo našich brigád. Jako budoucí studentka andragogiky jsem byla na toto místo zvědavá úplně nejvíce. Našim úkolem bylo chodit na procházky s klienty Domova. Každý jsme dostali jednoho klienta na vozíček a tradá rally po areálu mohla začít. V domově jsem byla dvakrát a pokaždé jsem dostala na procházku milou paní. Jezdily jsme po areálu a povídaly si o květinách, které tam rostly, vykládala jsem o sobě, o Adře a poslouchala trampoty mých babiček. Bylo mi z toho smutno, někteří třeba měsíc nebyli venku a celý den stráví na pokoji, kde jen nemohoucně leží. Někoho navštíví děti jen když je zrovna důchod, což je podle mě to nejsmutnější na celé věci. představa, že někoho vychováte, s láskou mu obětujete kus života a na stará kolena se dočkáte takového nevděku je hrozivá. Chápu, když to nejde udělat jinak, když člověk v honbě za denním chlebem nedokáže sebírat drahocenný čas na každodenní péči o svého blízkého, v takovém případě domov seniorů ano. Ano, ale s tím, že veškerý volný čas se člověk snaží dotyčného alespoň navštěvovat. Nemám ve zvyku lidi odsuzovat, ale takovéhle chování se mi z duše příčí. Ten pocit, kdy mi babičky děkovaly za čas strávený s nimi nedokážu ani popsat. Směsice smutku, radosti a nostalgie. Zvláštní zkrátka. Utvrdila jsem se ale v tom, že svou školu jsem si vybrala správně a že mě studium bude bavit:)
Volnočasové aktivity- Po brigádách, jsme měli většinou volný program, který byl využit maximálně. Hráli jsme společenské hry typu aktivity a bang, který dodnes nechápu :D Házeli jsme si s frisbee a povídali si na střeše. Pořádal se piknik na louce za hřbitovem, který byl absolutně skvělý:) navštívili jsme výstavu Czech press photo, kterou bych každému doporučila, byl to skvělý zážitek, chodili jsme na zmrzku do města a s holkama si udělaly tour de secondhands:) Zašli jsme si i na pivo a vozili jsme se o půl jedné ráno v nákupním košíku, spali jsme na střeše a kluci pak pár nebožaček hodili v dešti do kašny.
Závěrem- Byl to skvělý týden plný zážitků, nových lidí a pocitu užitečnosti a za sebe můžu s klidným svědomím říct, že příští rok, se zúčastním zase:)
 |
| Jsme čarovnííí:)) |
středa 11. července 2012
Tečka:)
No jo, já vím, nadpis vám asi moc neřekl, ale mi se zkrátka nechce moc přemýšlet:)) Tak a je to tam:) Právě jsem se objednala na darování krve:) Nemám strach z napíchnutí žíly, s injekcemi jsem nikdy neměla problém:) Ale asi je něco trošku jiného, když vám odčerpají půl litru krve:) A tak mám strach ze dvou věcí:) Ad. 1 prosím ať tam sebou neseknu:) Ad. 2 prosím ať mám v krvi všechno ok ať ji můžu darovat:) Jdeme s mamčou, tak doufám, že si to užijem a uděláme si mimo to i pěkný den:) Jinak ohledně dárcovství jsem se setkala s opravdu různými názory. Ten nejvíce negativní mě docela mrzel, ale byl od člověka od kterého jsem to tak trošku čekala. Zněl asi takto, že ten dotyčný nechápe, proč by jeho krev měl dostat motorkář, který z vlastní vůle hazarduje mnohdy nejen se svým zdravím. Na každém šprochu pravdy trochu říká se. Ano musím s ním částečně souhlasit, zlobím se, když jedu autem a předjede mě motorkář, který v tu chvíli předpisy rozhodně nedodržuje, zlobím se, když si uvědomím, že může udělat nešťastného nějakého řidiče, který aniž by nehodu zavinil, tak si po celý život bude vyčítat, že pod jeho koly našel smrt člověk. To všechno je pravda. Na druhou stranu si myslím, že každý člověk by měl dostat druhou šanci a pokud třeba zrovna má krev zachrání motorkáře, který díky nehodě přehodnotí svůj život a začne jezdit bezpečněji, tak říkám proč ne:)
Jsem na to docela zvědavá:) Paní v telefonu byla moc milá a hlavně mi zdůraznila ať se nezapomenu nasnídat:) nejléůe rohlík s něčím sladkým:) Mamka krev už darovala a vykládala mi jak to probíhalo za dob minulého režimu:) Z práce vypravili autobus, měli samozřejmě automatickou dovolenou a po příjezdu zpátky je čekal v kantýně oběd v podobě řízku, bramborového salátu a zákusků:) Já nechci vypadat jako zastánce minulého režimu, samozřejmě, komunisté napáchali zla až až, ale v tomto mi příjde, že lidi tak nějak více oceňovali:)
Včera jsem byla na místní poště odeslat doporučený dopis a taky si kvůli Adrovské brigádě nechat udělat výpis z trestního rejstříku:) Teda chudáci lidi za mnou:) Netušila jsem, že to bude trvat tak dlouho:) Jeden pán, který stál za mnou v řadě jen koulel očima:) Omluvně jsem se na něj usmívala a po půl hodině konečně opustila přepážku:) Dneska fičím pro změnu do spořitelny nechat si založit účet a taky k fotografovi, kvůli fotkám na identifikační kartičky, tramvajenky a tak:) Jako představovala bych si i jinačí program, ale nijak zvlášť mi to nevadí:) A v pátek hurá do Olomouce na obhlídku bytů :) Těším se moc:)
Pokročila jsem taky v četbě Sofiiny volby:) včera večer jsem se nemohla odtrhnout a šla spát až o půlnoci o dvěstě stránek dál než předtím:) Uff, ještě 300 stránek:)
Přikládám pár fotek ať to tu není jen ,,suché" povídání:)
Omluvte kvalitu:) Po ruce jsem měla pouze mobil:) Aneb moje třešňovo-ostružinová jogurtová buchta:) Po dlouhé době jsem něco upekla:) Rodinka si pomlaskávala a na druhý den už nezbyl ani drobeček:) Z toho jsem usoudila, že s mými pekařsko-kuchařskými schopnostmi to nebude tak zlé:)
Ano i mě chytla mánie zdravého životního stylu a tyto ovesné placičky toho jsou důkazem, i když ta hera tu zdravost trošku kazí:) Dělala jsem je se sušenýma meruňkama a musím se pochválit, že chutnaly i masožravé části rodiny:) V pozadí si prosím povšimněte naší archaické váhy:) Ta pamatuje ještě prababičku a myslím si, že ještě pár mých pravnoučat pamatovat bude;) Zjišťuju, že ty staré věci jsou vážně nezničitelné a co si budeme povídat, mají své kouzlo:)
Fotka z výletu na Pouť Sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti:) Poslední strk byl vážně zabijácký, ale já měla svého věrného tahače, který nezklamal:) Fotka je taková jaká je, protože ji fotila mamka mým mobilem:) To znamená mamka mým dotykovým mobilem :D Ale hlavně, že mám památku:)
Další fotka z cesty tentokrát z Radhoště:) Nenechte se mýlit, miláček nebyl zdaleka tak unavený, jak na fotce vypadá:) Docela jsem se bavila, když jsme potkávali lidi, kteří měli komentáře typu: Bobánek už toho má moc, Chudáček už nemůže... A následně potom mě Andy tak zatáhl za vodítko, že jsem hubou málem dřela zem:) Po příchodu miláček chvilku hrál unaveného pejska, ale přešlo ho to už v autě při zpáteční cestě domů:)
Ano já vím:) Jde to tady strašně poznat, ale jedná se o fotku z přehrady:) Tady už se vracíme hezky vyčvachtaní o čemž svědčí moje vlasy:) Bylo to fajn:) Měli jsme s sebou člun a když jsme přehradu nekřižovali na něm, tak jsme blbli ve vodě:) Zrovna tam měli sraz majitelé Novofundlandských psů:) Ty jo bylo jich tam snad 15 těch velkých, chlupatých psisek:) Aspoň jsme měli co pozorovat:) Bylo to moc fajn:)
Jsem na to docela zvědavá:) Paní v telefonu byla moc milá a hlavně mi zdůraznila ať se nezapomenu nasnídat:) nejléůe rohlík s něčím sladkým:) Mamka krev už darovala a vykládala mi jak to probíhalo za dob minulého režimu:) Z práce vypravili autobus, měli samozřejmě automatickou dovolenou a po příjezdu zpátky je čekal v kantýně oběd v podobě řízku, bramborového salátu a zákusků:) Já nechci vypadat jako zastánce minulého režimu, samozřejmě, komunisté napáchali zla až až, ale v tomto mi příjde, že lidi tak nějak více oceňovali:)
Včera jsem byla na místní poště odeslat doporučený dopis a taky si kvůli Adrovské brigádě nechat udělat výpis z trestního rejstříku:) Teda chudáci lidi za mnou:) Netušila jsem, že to bude trvat tak dlouho:) Jeden pán, který stál za mnou v řadě jen koulel očima:) Omluvně jsem se na něj usmívala a po půl hodině konečně opustila přepážku:) Dneska fičím pro změnu do spořitelny nechat si založit účet a taky k fotografovi, kvůli fotkám na identifikační kartičky, tramvajenky a tak:) Jako představovala bych si i jinačí program, ale nijak zvlášť mi to nevadí:) A v pátek hurá do Olomouce na obhlídku bytů :) Těším se moc:)
Pokročila jsem taky v četbě Sofiiny volby:) včera večer jsem se nemohla odtrhnout a šla spát až o půlnoci o dvěstě stránek dál než předtím:) Uff, ještě 300 stránek:)
Přikládám pár fotek ať to tu není jen ,,suché" povídání:)
Omluvte kvalitu:) Po ruce jsem měla pouze mobil:) Aneb moje třešňovo-ostružinová jogurtová buchta:) Po dlouhé době jsem něco upekla:) Rodinka si pomlaskávala a na druhý den už nezbyl ani drobeček:) Z toho jsem usoudila, že s mými pekařsko-kuchařskými schopnostmi to nebude tak zlé:)
Ano i mě chytla mánie zdravého životního stylu a tyto ovesné placičky toho jsou důkazem, i když ta hera tu zdravost trošku kazí:) Dělala jsem je se sušenýma meruňkama a musím se pochválit, že chutnaly i masožravé části rodiny:) V pozadí si prosím povšimněte naší archaické váhy:) Ta pamatuje ještě prababičku a myslím si, že ještě pár mých pravnoučat pamatovat bude;) Zjišťuju, že ty staré věci jsou vážně nezničitelné a co si budeme povídat, mají své kouzlo:)
Fotka z výletu na Pouť Sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti:) Poslední strk byl vážně zabijácký, ale já měla svého věrného tahače, který nezklamal:) Fotka je taková jaká je, protože ji fotila mamka mým mobilem:) To znamená mamka mým dotykovým mobilem :D Ale hlavně, že mám památku:)
Další fotka z cesty tentokrát z Radhoště:) Nenechte se mýlit, miláček nebyl zdaleka tak unavený, jak na fotce vypadá:) Docela jsem se bavila, když jsme potkávali lidi, kteří měli komentáře typu: Bobánek už toho má moc, Chudáček už nemůže... A následně potom mě Andy tak zatáhl za vodítko, že jsem hubou málem dřela zem:) Po příchodu miláček chvilku hrál unaveného pejska, ale přešlo ho to už v autě při zpáteční cestě domů:)
Ano já vím:) Jde to tady strašně poznat, ale jedná se o fotku z přehrady:) Tady už se vracíme hezky vyčvachtaní o čemž svědčí moje vlasy:) Bylo to fajn:) Měli jsme s sebou člun a když jsme přehradu nekřižovali na něm, tak jsme blbli ve vodě:) Zrovna tam měli sraz majitelé Novofundlandských psů:) Ty jo bylo jich tam snad 15 těch velkých, chlupatých psisek:) Aspoň jsme měli co pozorovat:) Bylo to moc fajn:)
pondělí 9. července 2012
Hlavně nedopustit nudu:)
Prázdniny jsou v plném proudu a já se snažím nabíjet si program co nejvíce to jde:) A tak spíme se ségru a švagříkem pod širákem, pořádáme s rodinkou italské večery na zahradě se skvělou domácí pizzou, chodíme na Radhošť, grilujeme, koupeme se na přehradě, grilujeme a koupeme se v bazénu, chodíme na borůvky a lozíme po třešni:)ve volných chvilkách čtu Sofiinu volbu a chystám se na Deník Anny Frankové a Pravidla moštárny, všechny tyto aktivity jsou samozřejmě doprovázeny hromadami jídla a pití:) jsem spokojená až na jednu podstatnou maličkost a to tu, že jsem nikde v okolí nenašla brigádu:P A tak aspoň doma dělám vše co mamce na očích vidím, abych si nepřipadala tak moc zbytečně, starám se o babušku, vyvářím jí a musím říct, že je to čím dál lepší:)
A co mě čeká v nejbližších dnech?:) Odhodlávám se k darování krve, protože nedávno ve vedlejším městě otevřeli nové centrum pro darování krve, takže bych opravdu ráda šla:) A od 22. 7 jsem na brigádě s Adrou na což se neskutečně těším:) Snad pro ten pocit uspokojení a pocit, že jsem někomu pomohla:)
Z Olomouce už mi vše přišlo pěkně černé na bílém:) Takže od 17. září se stávám studentkou oboru Speciálně pedagogické andragogiky na pedagogické fakultě Univerzity Palackého :)
Užívejte léto, jak nejvíc to půjde a hlavně nedejte prostor nudě;)
A co mě čeká v nejbližších dnech?:) Odhodlávám se k darování krve, protože nedávno ve vedlejším městě otevřeli nové centrum pro darování krve, takže bych opravdu ráda šla:) A od 22. 7 jsem na brigádě s Adrou na což se neskutečně těším:) Snad pro ten pocit uspokojení a pocit, že jsem někomu pomohla:)
Z Olomouce už mi vše přišlo pěkně černé na bílém:) Takže od 17. září se stávám studentkou oboru Speciálně pedagogické andragogiky na pedagogické fakultě Univerzity Palackého :)
Užívejte léto, jak nejvíc to půjde a hlavně nedejte prostor nudě;)
úterý 3. července 2012
1 rok :)
Ano už je to rok, co jsme si z útulku dovezli domů malou kuličku:) Dostala jméno Andy a z toho malého, roztomilého nic za ten rok vyrostl pořádný chlapák:) Jeho kousky rozesmívají celou rodinu:) Je miláčkem všech a podle toho je také náležitě rozmazlován:) Ale všichni moc dobře víme, že nic se nemá přehánět, zvláště u pejska, u kterého jsme doteď nerozluštili, čeho všeho je směska:) Je to naše darebačisko, které je nejšťastnější v lese při aportování klacků a ráchání se v blátě:) Co ho máme, ještě ani jednou nezavrčel, což je až neuvěřitelné:) Ale jsem za to ráda:) A jelikož přesný věk neznáme, tak právě dnes je ten den, kdy jsme určili,že má miláček narozeniny:) Takže Všechno nejlepší ňufo!!:))
 |
| Tady s taťkou zahajují letošní koupací sezónu:) |
 |
| A tady jeho typický nevinný pohled:) |
úterý 26. června 2012
Na začátku nové cesty :)))
Ty jo. A je to tam:) Jsem přijatá do Olomouce:) Na dva obory, ale mám jasno :) ty jo.Sotva jsem vylezla z devítky a najednou vysokoškolačka:) Nová životní etapa přede mnou:) Noví lidé přede mnou:) má vysněná práce přede mnou:) Co na to říct? Snad jen:) Nebuďte mě prosím:))
K.O.N.E.Č.N.Ě. je to štěstí plnohodnotné, zvládla jsem to:) z 200 lidí 7. a 2. začínám si sama sebe vážit a trošku se mi zvedlo sebevědomí:) Hlavně jsem ráda za to, že peníze, které do mě naši vrazili, a že jich nebylo málo, nebyly jen peníze vyhozené oknem, že to k něčemu bylo:)
A teď tedy definitivně Z.A.Č.Í.N.A.J.Í. P.R.Á.Z.D.N.I.N.Y.!!!:)))
K.O.N.E.Č.N.Ě. je to štěstí plnohodnotné, zvládla jsem to:) z 200 lidí 7. a 2. začínám si sama sebe vážit a trošku se mi zvedlo sebevědomí:) Hlavně jsem ráda za to, že peníze, které do mě naši vrazili, a že jich nebylo málo, nebyly jen peníze vyhozené oknem, že to k něčemu bylo:)
A teď tedy definitivně Z.A.Č.Í.N.A.J.Í. P.R.Á.Z.D.N.I.N.Y.!!!:)))
pondělí 25. června 2012
V Zoo
Milý deníčku, v sobotu jsme s milým navštívili Zoo Lešnou u Zlína:) Bylo to vynikající:) Zbožňuju zvířata a zbožňuju milého, co víc si přát??:)
V téhle zoo jsem nebyla pěknou řádku let, takže jsem byla moc překvapená, jaká je hezky spravená:) užívala jsem si:) Mými favoritkami se staly jakési malučké opice užnevímjaksejmenovaly:) praly se, vybíraly si blechy, skákaly ze stromů na zem no hotové kamikadze:) Lev spal opravdu na frajera s nohama ve vzduchu a páv zrovna roztahoval svá pera:) Jediné co mi trošku kazilo dojem byli lidi:) Nevykládejte si to zle, ale vážně nepochopím, proč tam spousta lidí i přes vyslovený zákaz, který visel u každé klece, voliéry, výběhu házela své vlastní chleby, bagety, rohlíky a nevím, co všechno a přitom tam byly automaty, kde si člověk mohl za pětikorunu koupit hrstku krmiva určeného pro zvířata:) Já už se ani nedivím, že to na zemi vypadá, tak jak to vypadá, když lidé neumí ani číst že jo:) Dost bylo rozhořčení, chtěla jsem si jen zapsat další krásný den z letošního léta:)
V téhle zoo jsem nebyla pěknou řádku let, takže jsem byla moc překvapená, jaká je hezky spravená:) užívala jsem si:) Mými favoritkami se staly jakési malučké opice užnevímjaksejmenovaly:) praly se, vybíraly si blechy, skákaly ze stromů na zem no hotové kamikadze:) Lev spal opravdu na frajera s nohama ve vzduchu a páv zrovna roztahoval svá pera:) Jediné co mi trošku kazilo dojem byli lidi:) Nevykládejte si to zle, ale vážně nepochopím, proč tam spousta lidí i přes vyslovený zákaz, který visel u každé klece, voliéry, výběhu házela své vlastní chleby, bagety, rohlíky a nevím, co všechno a přitom tam byly automaty, kde si člověk mohl za pětikorunu koupit hrstku krmiva určeného pro zvířata:) Já už se ani nedivím, že to na zemi vypadá, tak jak to vypadá, když lidé neumí ani číst že jo:) Dost bylo rozhořčení, chtěla jsem si jen zapsat další krásný den z letošního léta:)
čtvrtek 21. června 2012
Vinna v plném rozsahu...
...no jo, nejraději bych si nafackovala za to, co jsem sobě a svému tělu celý rok prováděla :) Nulový pohyb, sladkosti, tučné věci...nekonečná únava, kilíčka nahoře a absolutní lhostejnost k tomu všemu, musím se přece učit že jo...blbost a alibismus nic jiného:)
Tak se teď snažím trošku překopat svůj životní styl a zjišťuju, že nedostatek času je jen hloupá výmluva:)
Takže poctivě snídám, svačím, obědvám, svačím, večeřím a svačím:) Jím pořádnou dávku zeleniny a ovoce a snažím se vyhýbat sladkému a tučnému a věřte nebo ne, když vážně jím 6x denně v menších porcích, tak na tu čokoládu ani chuť nemám a cítím se o mnoho líp:) Taky se pomalu snažím zase přivykat sportu, kterým jsem dříve doslova žila, ani nevím, kde se stal ten zlom a já s tím přestala:)
Docela mě tyhle změny baví a já jen doufám, že se mi podaří zase dostat do kondice, protože v 19ti se zadýchávat do schodů,no docela nic moc:) Ono ve starším věku by to mohl být docela problém:)
Navíc je léto:) Všechny ty dobroty rostou na zahrádkách a čerstvé se dají sehnat všude, takže není nic jednoduššího než trošku nad sebou zauvažovat, jestli náhodou svému tělu neubližujem a zkusit s tím něco udělat:)
Tak se mějte krásně a já jdu na sváču:))
Tak se teď snažím trošku překopat svůj životní styl a zjišťuju, že nedostatek času je jen hloupá výmluva:)
Takže poctivě snídám, svačím, obědvám, svačím, večeřím a svačím:) Jím pořádnou dávku zeleniny a ovoce a snažím se vyhýbat sladkému a tučnému a věřte nebo ne, když vážně jím 6x denně v menších porcích, tak na tu čokoládu ani chuť nemám a cítím se o mnoho líp:) Taky se pomalu snažím zase přivykat sportu, kterým jsem dříve doslova žila, ani nevím, kde se stal ten zlom a já s tím přestala:)
Docela mě tyhle změny baví a já jen doufám, že se mi podaří zase dostat do kondice, protože v 19ti se zadýchávat do schodů,no docela nic moc:) Ono ve starším věku by to mohl být docela problém:)
Navíc je léto:) Všechny ty dobroty rostou na zahrádkách a čerstvé se dají sehnat všude, takže není nic jednoduššího než trošku nad sebou zauvažovat, jestli náhodou svému tělu neubližujem a zkusit s tím něco udělat:)
Tak se mějte krásně a já jdu na sváču:))
středa 20. června 2012
Hlavně nezapomenout...
...na ty skvělé letní dny:))
Ahoj, můj blogový deníčku, chci ti říct, že spontánní nápady jsou vážně ty nejlepší, a tak včerejšek byl více než skvělý. Začalo to nevinnou otázkou, co dělat? :)Ano, co se dá dělat v podvečer krásně letního dne??:) Sbalit košík, milého a vyrazit na piknik k nedaleké přehradě:)
Na místo činu jsme dorazili zhruba kolem sedmé hodiny večerní, u přehrady bylo dosud pár plaveckých nadšenců, kteří třpytivou hladinu křižovali společne s hejnem kachen, ve skrytých koutech byli schováni rybáři, ale měli smůlu, protože my měli lepší chleba:)) Roztáhli jsme si deku blízko břehu, tak abychom si mohli lehce močit nohy ve vodě a vybalili tu spoustu jídla, doteď nechápu jak jsme to zvládli sníst :)) Hermelín, mozzarela, olivy, eidam,kuřecí šunka, rajčátka, jablíčka, celozrnné pečivo...Pozorovali jsme západ slunce, házeli kousky chleba do vody a sledovali ryby, které se po něm doslova málem utloukly...Bylo mi strašně fajjn, ale jak to tak bývá, všechno hezké má svůj konec, tak i my jsme sbalili deku a vyrazili zpátky domů...:)
P.S.: Milý deníčku, musím ti ještě říct, že jsem se dnes opět přesvědčila, že každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán:) A tak tu po včerejším pletí záhonků u babičky, sykám s jogurtem naplácaným na mých pekelně spálených stehnech obsypaných vyrážkou ze sluníčka:)
Ale stejně...VIVAT LÉTO!:)
Ahoj, můj blogový deníčku, chci ti říct, že spontánní nápady jsou vážně ty nejlepší, a tak včerejšek byl více než skvělý. Začalo to nevinnou otázkou, co dělat? :)Ano, co se dá dělat v podvečer krásně letního dne??:) Sbalit košík, milého a vyrazit na piknik k nedaleké přehradě:)
Na místo činu jsme dorazili zhruba kolem sedmé hodiny večerní, u přehrady bylo dosud pár plaveckých nadšenců, kteří třpytivou hladinu křižovali společne s hejnem kachen, ve skrytých koutech byli schováni rybáři, ale měli smůlu, protože my měli lepší chleba:)) Roztáhli jsme si deku blízko břehu, tak abychom si mohli lehce močit nohy ve vodě a vybalili tu spoustu jídla, doteď nechápu jak jsme to zvládli sníst :)) Hermelín, mozzarela, olivy, eidam,kuřecí šunka, rajčátka, jablíčka, celozrnné pečivo...Pozorovali jsme západ slunce, házeli kousky chleba do vody a sledovali ryby, které se po něm doslova málem utloukly...Bylo mi strašně fajjn, ale jak to tak bývá, všechno hezké má svůj konec, tak i my jsme sbalili deku a vyrazili zpátky domů...:)
P.S.: Milý deníčku, musím ti ještě říct, že jsem se dnes opět přesvědčila, že každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán:) A tak tu po včerejším pletí záhonků u babičky, sykám s jogurtem naplácaným na mých pekelně spálených stehnech obsypaných vyrážkou ze sluníčka:)
Ale stejně...VIVAT LÉTO!:)
neděle 17. června 2012
Víkend:)
Byl náročný, byl skvělý, byl zábavný, byl letní, pohodový,ale zatraceně krátkýý :)) Sobota -> Maturiťák -> nejlepší párty chata u přehrady,opalovačka s holkama na mole, hrnečky a tričko pro naši třídní mámu, povídání s profesory o půlnoci na mole, tančení na terase, nejlepší grilování, skvěle osvěžující bowle, nejlepší proslov, skvělá jízda autem, mastný flek, lalalala, já ho shodím, Ma chérie, Afrocirkus, panačkování s profesorstvem, usínání ve čtyři ráno, vzbuzení v šest, Vltava jako budíček a jedeme dál:) Těžké oči, zívání a otvírání pusy na celé kolo, cesta domů, dvě hodinky spánku a oslava bratránkova titulu, opět grilování, skvělé masíčko, metaxa, koupací sezóna zahájena skokem do bazénu, příjezd milého, sezení na zahradní houpačce až do teď:) Rozumíme si i beze slov :) Ano bylo to skvělé a bylo to fajn:) Zítra podepsat nějaké protokoly ve škole či co :)
Ty jo konečně mi to dochází:) Sakra vždyť je léto!:)
Afrocirkus:))
Ty jo konečně mi to dochází:) Sakra vždyť je léto!:)
středa 13. června 2012
Příspěvek knihomola:)
Konečně je tady to období, kdy můžu číst co chci a kdy mám na to čas:) Takže jsem se hned s chutí pustila do louskání a přináším vám malou rekapitulaci knížek, které jsem te´d po matuře přečetla:)
Radek John-Memento
Po přečtení této knihy jsem chvíli dumala, proč Radek John ezůstal raději u psaní. Kdyby netajtrlíkoval v politice, tak bych nejspíš napsala, že jej mám ráda. Knížka je psána stylem typickým pro autora. krátké věty, které umožňují přečíst příběh opravdu jedním dechem. Nechci zde líčit celý obsah, tak jen to nejhlavnější. Ocitáme se v prostředí drogově závislých lidí v době, kdy se o této problematice téměř nic nevidělo, pervitin byl dokonce povolen. Hlavní hrdina Michal je drogově závislý mladík, který se dostává do bludného kruhu, který je typický pro každou závislost. Potřeba drogy, potřeba prostředků k sehnání, výčitky a snaha přestat. Pro ty, co knihu nečetli a třeba se chystají, nebudu prozrazovat závěr. Určitě knihu můžu doporučit, jak jsem psala výše je psána velmi poutavě a je snadné se do ní zakousnout. Navíc slouží jako dokonalá prevence před závislostí. Chvílema mi běhal mráz po zádech a jedno vím jistě, že drogy v životě nemíním zkusit, i kdyby to mělo být čistě ze zvědavosti.
Leo Rosten-Pan Kaplan má třídu rád
Tuto knížku bych doporučila všem milovníkům jazyka:) V knize se setkáváme se svérázným panem Kaplanem, který svou jazykovou nevědomostí zapříčíní nejednu humornou situaci. Kniha je milým počtením, které nemůže nikoho urazit. I když musím přiznat, že jsem možná očekávala trošku víc:) Ale i tak se mi knížka líbila a určitě jsem ji nečetla naposledy:)
J. D. Salinger-Kdo chytá v žitě
Caulfield- tak zní jméno hlavního hrdiny příběhu. V knize se stáváme součástí všech jeho postřehů, myšlenek a názorů. Jedná se vlastně o jakýsi popis USA tehdejší doby očima našeho hlavního hrdiny, který s notnou dávkou ironie na pozadí vlastního příběhu popisuje tehdejší situaci:) Jsou zde popisovány téměř všechny společenské vrstvy. U této knihy se nejednalo o bezmyšlenkovité čtení, přemýšlela jsem, spojovala souvislosti až jsem se najednou ocitla na konci knihy. Takže doporučuju:)
Radek John-Memento
Leo Rosten-Pan Kaplan má třídu rád
J. D. Salinger-Kdo chytá v žitě
pátek 8. června 2012
Zkouška dospělosti:)
Předem upozorňuju případné čtenáře, že tento článek bude asi dlouhý:) Byly to obrovské nervy, ale i přesto si to chci zapamatovat:)
Maturitní kolotoč pro mou maličkost odstartoval 2. května písemnou částí z češtiny :) Byla jsem překvapená tím, jak moc klidná jsem byla, zvlášť když někteří spolužáci pořádně jančili:) Popravdě češtinu mám moc ráda a slohovky mi nikdy nedělaly problém, takže to byl nejspíš ten důvod:) Každopádně po napsání didaktického testu jsem už tak vyrovnaná nebyla, samozřejmě tříhodinová přestávka mezi testem a slohovkou byla přímo určená k debatě alá co jste dali u toho a toho cvičení, co si myslíš že mělo být to a to:) Po tom, co jsem zjistila, že se mi už minimálně pět odpovědí liší s tím co dávali spolužáci, tak jsem raději vypnula a snažila se to nevnímat. Pamatuju si, že na slohovku bylo ve třídě pěkné dusno a nakonec přišla i bouřka:) Vybrala jsem si vyprávění na téma Svět je tuze malý a o náhody zde není nouze:) No řeknu vám, že slohovku mi nejspíš opravovala nějaká romantická duše, protože můj sladkobolný výtvor a pouhé strhnuté tři body mi nějak nejdou k sobě :) Každopádně jsem věděla, že mám za sebou to nejmenší zlo, spolužáci odešli domů psychicky se připravit na další den, kdy se psala angličtina. Já jako jedina maturující ze španělštiny jsem měla čas do 10. května :) Nicméně ani nevím jak, ale najednou jsem znovu v 8:00 seděla v učebně a čekala na pokyny:) přiznám se, že španělština mi trochu naháněla strach, naštěstí ale na mě dozíral ten nejšílenější profesor ze školy, takže nejen, že jsem nebyla nervózní, měla jsem dokonce dobrou náladu a smála se. Nezapomenu, jak ze svého pověstného kufříku vytáhnul atrapu pistole, prohlásil o ní, že je ze Španělska a zeptal se mě, jestli si nechci start své práce odstřelit :) A taky jeho retro budík, který měl nachystaný způsobil, že celou dobu jsem se usmívala:) Oproti cvičným testům, které jsem si zkoušela, mi ten naostro přišel celkem jednoduchý, takže jsem odcházela s dobrou náladou:) před školou mě čekala mamča a společně jsme si šly sednout na kafe:) Taky mi koupila oblečení na ústní část, takže jsem byla nadmíru spokojena:) A pak hurá zpátky na slohovku:) No napsala bych no coment :D Hlavně dodržet všechny body říkala jsem si v duchu :) Ale stejně, pitomější sloh jsem snad nenapsala :D
Písemné tedy byly za mnou a přede mnou se rozprostírala má noční můra:) Strašně nerada totiž mluvím, při sebemenším zaškobrtnutí znejistím a okecávat vážně neumím:) Nezbývalo než se snažit vše poctivě naučit:) Nevím co na tom bylo to nejhorší, jestli ty tři týdny, které jsem musela vydržet nebo to učení či únava. Stručně řečeno, byla jsem marná. Energetické drinky, káva, ginko biloba, guarana...jakoby si ten můj organismus na všechno zvykl a nic neúčinkovalo. Nakonec se docela osvědčil doma vyrobený ledový zelený čaj s citrónem. Pocit, že nestíhám, nervy že nic neumím a že to nezvládnu. Výbuchy pláče. Vážně přiznávám,že jsem chvílema řvala jak tygr. Mamča mě utěšovala a dodávala mi odvahu. I když šlo to těžko uvěřit jejím povzbudivým řečem, protože jsem fakt myslela,že to nezvládnu. Ale tím si každý prý musí projít.
Asi nejhorší na celé maturitě bylo to čekání. Ústní jsem měla rozvržené do tří dnů a pak jsem týden čekala na výsledky slohovek. Člověk přišel z jedné zkoušky, sice spokojený, že ji zvládl, ale nešťastný z toho, že to nic neznamená, že pořád ještě musí něco překonat. 28. května jsem maturovala ústně z češtiny a profilové angličtiny:) Čeština byla parádní, vytáhla jsem si 1 :) Což znamenalo Robinsona Crusoa :) Vůbec mi nepřišlo, že skládám nějakou zkoušku:) Bylo to takové příjemné popovídání o literatuře s třídní, která mě zkoušela a přísedící dějepisočeštinářkou :) Obdržela jsem plný počet bodů:) V angličtině jsem z pytlíku vylovila číslo 26, tedy Londýn :) Zaradovala jsem se a rozšafně začala psát:) Najednou mě zavolala profesorka ať se už přesunu ke zkoušení, hrklo ve mně, protože jsem se tak zakousla do toho Londýna, že jsem zapomněla vypracovat gramatické cvičení, které bylo součástí. tak jsem tedy začla tématem:) Pozvolna jsem se přes historii a památky dostala k dopravě až mě profesorka musela stopnout. Nu a nadešlo gramatické cvičení. Vařila jsem to z fleku a chybovala a červenala se a chtělo se mi brečet. Nakonec jsem za své snažení obdržela dvojku s tím, že jsem měla našlápnuto na jedničku, kdybych nepokazila to cvičení. No jo, když passives nikdy nebyly můj cup of tea :P A hurá, úterý volné strávené se španělskými reáliemi a pocitem, že to teda fakt nezvládnu:) Středa, 30. května:) Asi se dalo čekat, že když maturuju jako jediná, tak že na mě příjde spousta lidí:) Vytáhla jsem si číslo 2, míchanice témat, kdy to hlavní byla královská rodina:) paní profesorka mi zapomněla donést slovník, takže jsem se musela připomenout :P Pořád jsem zvedala hlavu, kdy jako ti lidi, co tam seděli odejdou. Neodešli. Hned v úvodu při představování jsem trošku vyčůraně podotkla, že hoy tengo mis cumpleaňos :) tedy, že mám narozeniny:P V duchu jsem doufala, že přece chudáka holku nevyhodí na její narozeniny :P Ani jsem nevěděla jak, ale celou dobu jsem mluvila a trošku překvapeně zjistila, že už je konec zkoušení. Byla jsem moc ráda, že jsem zkoušení zvládla na chvalitebnou:) Ovšem radost netrvala dlouho, další den mě čekal předmět, kterého jsem se nejvíce bála:) Základy společenských věd:P Brečela jsem, brečela jsem a brečela jsem. Snažila jsem se toho co nejvíce zopakovat, jenže to jsem neměla dělat, protože jsem zjistila, že otázky ohledně psychologie a ekonomie by tedy vážně nešly a tak jsem se už viděla, jak tahám čísla 15- 19 a 22-25. Nadešel čtvrtek a já vcházela do třídy, předtím jsem ještě nejvíc vyčůraně podotkla, že jsem včera měla narozeniny :D profesor mi pobaveně popřál všechno nejlepší a zeptal se mě, co si chci vytáhnout:) Filozofii nebo logiku odpovídala jsem:) Filozofii jsme totiž brali ve čtvrťáku, takže se mi nejlíp učila a docela mě i bavila a v logice nejde ani tak o logiku jako spíš o jakousi mechaniku. Zalovila jsem a číslo 21 hrklo ve mně, protože jsem si v tu chvíli neuvědomila co je to za otázku, už jsem se viděla jak vykládám úvod do ekonomické teorie. Byla to nakonec sociologie, konkrétně sociální struktury, skupiny a organizace. oddechla jsem si, nebylo to sice pravé ořechové ale věděla jsem, že jsem schopna o tom tématu mluvit. A taky, že jsem mluvila, občas jsem se nechala nachytat na některých otázkách, ale celkově to nebyla taková hrůza:) ten den jsem odcházela s chvalitebnou a pocitem, že už to mám za sebou:) Ale jásat jsem nemohla, protože přede mnou ležel týden nejistoty:) A popravdě já snad ani neměla radost, bylo mi strašně divně...jednak strašně blbě od žaludku a jednak jsem se fakt neradovala...V pátek následovalo rozloučení s maturitní komisí, měli jsme strašně hodného předsedu, který nám věnoval bílou obálku, že v ní máme něco na památku, ale že to máme nechat až na maturiťák, tak jsme všichni nehorázně zvědaví, co tam bude :) Ten týden byl nehorázně dlouhý teda. Nakonec ve středu jsem se dozvěděla, že tedy mám maturitu:) Nakonec za sedm:) Z češtiny výborná a zbytek dvojky:) O jednu dvojku míň a bylo by to vyznamenání :) Ale zklamaná rozhodně nejsem, i když jsem čekala, že moje radost bude větší. Čekala jsem, že zažiju nehoráznou euforii, výbuch endorfinů po tom stresu a nervech, jo byla jsem ráda, že to mám za sebou, ale žádná euforie :) A doteď se ten pocit nedostavil:) Ale tož co už:) Já byla divná odjakživa :) Teď ještě zmáknout poslední přijímačky, které doufám dopadnou úspěšně, protože já do toho Olomouce SAKRA CHCI!:)) A pak můžu začít prázdninovat :) A konečně psát i o něčem jiném, než o učení :) Končím tímto nejdelší článek v historii mého blogu :) Tečka:)
Maturitní kolotoč pro mou maličkost odstartoval 2. května písemnou částí z češtiny :) Byla jsem překvapená tím, jak moc klidná jsem byla, zvlášť když někteří spolužáci pořádně jančili:) Popravdě češtinu mám moc ráda a slohovky mi nikdy nedělaly problém, takže to byl nejspíš ten důvod:) Každopádně po napsání didaktického testu jsem už tak vyrovnaná nebyla, samozřejmě tříhodinová přestávka mezi testem a slohovkou byla přímo určená k debatě alá co jste dali u toho a toho cvičení, co si myslíš že mělo být to a to:) Po tom, co jsem zjistila, že se mi už minimálně pět odpovědí liší s tím co dávali spolužáci, tak jsem raději vypnula a snažila se to nevnímat. Pamatuju si, že na slohovku bylo ve třídě pěkné dusno a nakonec přišla i bouřka:) Vybrala jsem si vyprávění na téma Svět je tuze malý a o náhody zde není nouze:) No řeknu vám, že slohovku mi nejspíš opravovala nějaká romantická duše, protože můj sladkobolný výtvor a pouhé strhnuté tři body mi nějak nejdou k sobě :) Každopádně jsem věděla, že mám za sebou to nejmenší zlo, spolužáci odešli domů psychicky se připravit na další den, kdy se psala angličtina. Já jako jedina maturující ze španělštiny jsem měla čas do 10. května :) Nicméně ani nevím jak, ale najednou jsem znovu v 8:00 seděla v učebně a čekala na pokyny:) přiznám se, že španělština mi trochu naháněla strach, naštěstí ale na mě dozíral ten nejšílenější profesor ze školy, takže nejen, že jsem nebyla nervózní, měla jsem dokonce dobrou náladu a smála se. Nezapomenu, jak ze svého pověstného kufříku vytáhnul atrapu pistole, prohlásil o ní, že je ze Španělska a zeptal se mě, jestli si nechci start své práce odstřelit :) A taky jeho retro budík, který měl nachystaný způsobil, že celou dobu jsem se usmívala:) Oproti cvičným testům, které jsem si zkoušela, mi ten naostro přišel celkem jednoduchý, takže jsem odcházela s dobrou náladou:) před školou mě čekala mamča a společně jsme si šly sednout na kafe:) Taky mi koupila oblečení na ústní část, takže jsem byla nadmíru spokojena:) A pak hurá zpátky na slohovku:) No napsala bych no coment :D Hlavně dodržet všechny body říkala jsem si v duchu :) Ale stejně, pitomější sloh jsem snad nenapsala :D
Písemné tedy byly za mnou a přede mnou se rozprostírala má noční můra:) Strašně nerada totiž mluvím, při sebemenším zaškobrtnutí znejistím a okecávat vážně neumím:) Nezbývalo než se snažit vše poctivě naučit:) Nevím co na tom bylo to nejhorší, jestli ty tři týdny, které jsem musela vydržet nebo to učení či únava. Stručně řečeno, byla jsem marná. Energetické drinky, káva, ginko biloba, guarana...jakoby si ten můj organismus na všechno zvykl a nic neúčinkovalo. Nakonec se docela osvědčil doma vyrobený ledový zelený čaj s citrónem. Pocit, že nestíhám, nervy že nic neumím a že to nezvládnu. Výbuchy pláče. Vážně přiznávám,že jsem chvílema řvala jak tygr. Mamča mě utěšovala a dodávala mi odvahu. I když šlo to těžko uvěřit jejím povzbudivým řečem, protože jsem fakt myslela,že to nezvládnu. Ale tím si každý prý musí projít.
Asi nejhorší na celé maturitě bylo to čekání. Ústní jsem měla rozvržené do tří dnů a pak jsem týden čekala na výsledky slohovek. Člověk přišel z jedné zkoušky, sice spokojený, že ji zvládl, ale nešťastný z toho, že to nic neznamená, že pořád ještě musí něco překonat. 28. května jsem maturovala ústně z češtiny a profilové angličtiny:) Čeština byla parádní, vytáhla jsem si 1 :) Což znamenalo Robinsona Crusoa :) Vůbec mi nepřišlo, že skládám nějakou zkoušku:) Bylo to takové příjemné popovídání o literatuře s třídní, která mě zkoušela a přísedící dějepisočeštinářkou :) Obdržela jsem plný počet bodů:) V angličtině jsem z pytlíku vylovila číslo 26, tedy Londýn :) Zaradovala jsem se a rozšafně začala psát:) Najednou mě zavolala profesorka ať se už přesunu ke zkoušení, hrklo ve mně, protože jsem se tak zakousla do toho Londýna, že jsem zapomněla vypracovat gramatické cvičení, které bylo součástí. tak jsem tedy začla tématem:) Pozvolna jsem se přes historii a památky dostala k dopravě až mě profesorka musela stopnout. Nu a nadešlo gramatické cvičení. Vařila jsem to z fleku a chybovala a červenala se a chtělo se mi brečet. Nakonec jsem za své snažení obdržela dvojku s tím, že jsem měla našlápnuto na jedničku, kdybych nepokazila to cvičení. No jo, když passives nikdy nebyly můj cup of tea :P A hurá, úterý volné strávené se španělskými reáliemi a pocitem, že to teda fakt nezvládnu:) Středa, 30. května:) Asi se dalo čekat, že když maturuju jako jediná, tak že na mě příjde spousta lidí:) Vytáhla jsem si číslo 2, míchanice témat, kdy to hlavní byla královská rodina:) paní profesorka mi zapomněla donést slovník, takže jsem se musela připomenout :P Pořád jsem zvedala hlavu, kdy jako ti lidi, co tam seděli odejdou. Neodešli. Hned v úvodu při představování jsem trošku vyčůraně podotkla, že hoy tengo mis cumpleaňos :) tedy, že mám narozeniny:P V duchu jsem doufala, že přece chudáka holku nevyhodí na její narozeniny :P Ani jsem nevěděla jak, ale celou dobu jsem mluvila a trošku překvapeně zjistila, že už je konec zkoušení. Byla jsem moc ráda, že jsem zkoušení zvládla na chvalitebnou:) Ovšem radost netrvala dlouho, další den mě čekal předmět, kterého jsem se nejvíce bála:) Základy společenských věd:P Brečela jsem, brečela jsem a brečela jsem. Snažila jsem se toho co nejvíce zopakovat, jenže to jsem neměla dělat, protože jsem zjistila, že otázky ohledně psychologie a ekonomie by tedy vážně nešly a tak jsem se už viděla, jak tahám čísla 15- 19 a 22-25. Nadešel čtvrtek a já vcházela do třídy, předtím jsem ještě nejvíc vyčůraně podotkla, že jsem včera měla narozeniny :D profesor mi pobaveně popřál všechno nejlepší a zeptal se mě, co si chci vytáhnout:) Filozofii nebo logiku odpovídala jsem:) Filozofii jsme totiž brali ve čtvrťáku, takže se mi nejlíp učila a docela mě i bavila a v logice nejde ani tak o logiku jako spíš o jakousi mechaniku. Zalovila jsem a číslo 21 hrklo ve mně, protože jsem si v tu chvíli neuvědomila co je to za otázku, už jsem se viděla jak vykládám úvod do ekonomické teorie. Byla to nakonec sociologie, konkrétně sociální struktury, skupiny a organizace. oddechla jsem si, nebylo to sice pravé ořechové ale věděla jsem, že jsem schopna o tom tématu mluvit. A taky, že jsem mluvila, občas jsem se nechala nachytat na některých otázkách, ale celkově to nebyla taková hrůza:) ten den jsem odcházela s chvalitebnou a pocitem, že už to mám za sebou:) Ale jásat jsem nemohla, protože přede mnou ležel týden nejistoty:) A popravdě já snad ani neměla radost, bylo mi strašně divně...jednak strašně blbě od žaludku a jednak jsem se fakt neradovala...V pátek následovalo rozloučení s maturitní komisí, měli jsme strašně hodného předsedu, který nám věnoval bílou obálku, že v ní máme něco na památku, ale že to máme nechat až na maturiťák, tak jsme všichni nehorázně zvědaví, co tam bude :) Ten týden byl nehorázně dlouhý teda. Nakonec ve středu jsem se dozvěděla, že tedy mám maturitu:) Nakonec za sedm:) Z češtiny výborná a zbytek dvojky:) O jednu dvojku míň a bylo by to vyznamenání :) Ale zklamaná rozhodně nejsem, i když jsem čekala, že moje radost bude větší. Čekala jsem, že zažiju nehoráznou euforii, výbuch endorfinů po tom stresu a nervech, jo byla jsem ráda, že to mám za sebou, ale žádná euforie :) A doteď se ten pocit nedostavil:) Ale tož co už:) Já byla divná odjakživa :) Teď ještě zmáknout poslední přijímačky, které doufám dopadnou úspěšně, protože já do toho Olomouce SAKRA CHCI!:)) A pak můžu začít prázdninovat :) A konečně psát i o něčem jiném, než o učení :) Končím tímto nejdelší článek v historii mého blogu :) Tečka:)
středa 6. června 2012
To už jsem jako dospělá?:))
V první řadě se omlouvám za neaktivitu:) Víte, zařekla jsem se, že dokud nebudu mít maturitu sakumprdum, tak nikde nic psát nebudu :) Dneska ráno jsem se dozvěděla, že i slohovky jsem udělala, takže konečně mi spadnul obrovský šutr ze srdce :) Více v příštím článku:))
čtvrtek 17. května 2012
Slečna Divná
Jsem divná :D Ráno vypiju energeťák a probudím se k obědu:) Po obědě vypiju kafe a za půl hodiny zívám :) Na večer si uvařím nechutně drahý ovocný čaj s guaranou a přistihnu se, jak si pořád dokolečka čtu jednu větu a ani tu nejsem štonc si zapamatovat :P A tak se ptám, kde je sakra chyba??:D pff, ještě že mám svaťák až příští týden, snad se vzpamatuju :) A hlavně musím přestat chodit na efbíčko, je strašně deprimující číst, jak to kámošky ze zdravky a kámoši ze stavebky už mají za sebou, je to ošklivé, ale já jim sakra táák závidím :)
Jinak didaktické testy dopadly dobře :) jen je trochu ironie, že španělštinu jsem napsala líp jak češtinu :) Prozatím jednička a dvoječka, takže spokojenost :) Na specku do Brna jsem nepřijatá, desáté místo pod čarou, nu co už, aspoň jsem přijatá do Opavy a stejně bych nejradši do Olmíku:) Víte, pokud tu maturu udělám, tak v životě neřeknu že to nic nebylo, nikdy!! I když profesoři budou hodní a tak, tak ten stres předtím je prozatím to nejhorší co jsem zažila :) I když, jak říká sestra, tak na výšce má člověk takovou maturitu dvakrát do roka :) Tak...Abych se šla učit :) Dneska na to jdu se zeleným čajem, tak uvidíme :))
Dalo sas na vojnu, tož včil bojuj děvča!:)
Jinak didaktické testy dopadly dobře :) jen je trochu ironie, že španělštinu jsem napsala líp jak češtinu :) Prozatím jednička a dvoječka, takže spokojenost :) Na specku do Brna jsem nepřijatá, desáté místo pod čarou, nu co už, aspoň jsem přijatá do Opavy a stejně bych nejradši do Olmíku:) Víte, pokud tu maturu udělám, tak v životě neřeknu že to nic nebylo, nikdy!! I když profesoři budou hodní a tak, tak ten stres předtím je prozatím to nejhorší co jsem zažila :) I když, jak říká sestra, tak na výšce má člověk takovou maturitu dvakrát do roka :) Tak...Abych se šla učit :) Dneska na to jdu se zeleným čajem, tak uvidíme :))
Dalo sas na vojnu, tož včil bojuj děvča!:)
pondělí 7. května 2012
What doesn´t kill you makes you stronger :)
¨Fájn :) písemná část maturity z češtiny za mnou, španělština přede mnou :) teda řeknu vám, že pitomější sloh jsem snad v životě nenapsala :) Ale co, o originálnost vůbec nejde, hlavně dodržet slohový útvar, téma práce a co nejmíň chyb že jo. Jinak obsah práce může být hovadina na entou:) je zvláštní, když se vás lidi ptají, jaký z toho máte pocit a vy nevíte jak odpovědět...já fakt nevím:) scia už mám taky za sebou, výsledek se mi trochu zlepšil oproti prvním, tak nyní děj se vůle boží:) včerejší TSP v Brně=jedno velké nevím...kostičky už v životě nechci vidět, brr...Teď se soustředit na španělštinu, kterou píšu ve čtvrtek a pak ústní maturitu:) pak 14 dní a přijímačky pro mě nejdůležitější, do vysněné Olomouce :) Když se tak zamýšlím do Brna nechci, na mou klid milující osobu je to město poněkud rušné:) Olomouc by pro mě byla ideální a navíc kousek od domova:) Hodinka cesty vlakem:) bez přestupů!!:)) trochu mě znervózňuje, že všichni spolužáci jsou víc na prášky z přijímaček než z matury:) já to mám teda naopak, bez matury si můžu výšku strčit za klobouk že:) navíc mám v záloze náhradní plán, když nevyjde výška:) na maturitním plese jsme v tombole vyhráli poukaz na roční studium na místní jazykovce, takže kdyžtak půjdu tam a udělám si DELy a FCEčka a tak, což by nemuselo znamenat zabitý rok, každopádně nutně potřebuju maturu :)
Áchjo už ať je to za mnou:) Můj seznam knížek, které si chci přečíst po matuře neúprosně roste společně se seznamem věcí, který chci udělat:) Je to strašně skvělý pocit, když vám ty zkoušky pomalu jedna za druhou odpadají a řadí se do kolonky Za sebou :)
,, Co tě nezabije, to tě posílí"
Áchjo už ať je to za mnou:) Můj seznam knížek, které si chci přečíst po matuře neúprosně roste společně se seznamem věcí, který chci udělat:) Je to strašně skvělý pocit, když vám ty zkoušky pomalu jedna za druhou odpadají a řadí se do kolonky Za sebou :)
,, Co tě nezabije, to tě posílí"
sobota 14. dubna 2012
Slibotechna slibotechnovatá ze všech slibotechen nejslibotechnovatější :)
Dejte mi někdo facku prosím. Terezo, prober se :)Za dva týdny další scia, za tři týdny začátek maturity a přijímačky v Brně. A co dělám já?? Pff, po obědě tři hodiny spím, dívám se na sladkobolný americký film, na pořad o vaření, surfuju na internetu a odháním černé svědomí. Nechuť, kterou pociťuju k učení je nezměřitelná.
Projíždím staré články, čtu kolik jsem si toho slibovala... proč mi to odhodlání nevydrží? To vážně umím o všem jen mluvit? Zlobím se sama na sebe a ještě se dlouho zlobit budu...Tolik věcí jsem si slíbila a jen obelhávám sebe samu a to jsem si o sobě vždycky myslela, že spoustu věcí si dokážu vydřít *facka* proboha to nejsou přijímačky na střední ani závěrečné zkoušky v autoškole *facka* Je už nejvyšší čas, abych se vzpamatovala a přestala se utěšovat tím, že ono se to nějak zvládne...Nezvládne, samo se to teda určitě nezvládne! Jsem vážně hrozná. Doučování, scio testy, přihlášky...tolik peněz už to všechno spolklo a já? místo abych byla vděčná a snažila se, aby to k něčemu bylo, tak si neustále vymýšlím nějaké omluvy a výmluvy jen abych nemusela zvednout zadek, vzít knížku a učit se..Que rabia! Všude mám nepořádek a když se dokopu a uklidím si, tak za chvíli to vypadá, jak předtím...prosím dejte mi facku...
panejo, je mi to pěkně trapné psát tu další předsevzetí...Tak ho raději asi ani nenapíšu...jen něco na závěr. Berte mě jako odstrašující ppříklad...
Projíždím staré články, čtu kolik jsem si toho slibovala... proč mi to odhodlání nevydrží? To vážně umím o všem jen mluvit? Zlobím se sama na sebe a ještě se dlouho zlobit budu...Tolik věcí jsem si slíbila a jen obelhávám sebe samu a to jsem si o sobě vždycky myslela, že spoustu věcí si dokážu vydřít *facka* proboha to nejsou přijímačky na střední ani závěrečné zkoušky v autoškole *facka* Je už nejvyšší čas, abych se vzpamatovala a přestala se utěšovat tím, že ono se to nějak zvládne...Nezvládne, samo se to teda určitě nezvládne! Jsem vážně hrozná. Doučování, scio testy, přihlášky...tolik peněz už to všechno spolklo a já? místo abych byla vděčná a snažila se, aby to k něčemu bylo, tak si neustále vymýšlím nějaké omluvy a výmluvy jen abych nemusela zvednout zadek, vzít knížku a učit se..Que rabia! Všude mám nepořádek a když se dokopu a uklidím si, tak za chvíli to vypadá, jak předtím...prosím dejte mi facku...
panejo, je mi to pěkně trapné psát tu další předsevzetí...Tak ho raději asi ani nenapíšu...jen něco na závěr. Berte mě jako odstrašující ppříklad...
čtvrtek 29. března 2012
Nastal čas...
Za měsíc a tři dny to vypukne... Maturitní maraton odstartuju písemkama z češtiny 2.5. následují písemky ze španělštiny 10. 5 a poté 28. 30. a 31. ústní zkoušky z češtiny, španělštiny, angličtiny a společenských věd...Zdaleka nemám veškeré podklady a nálada začíná houstnout i ve třídě...dneska jsem celou hodinu matematiky utěšovala spolužačku, která se z toho trošku sesypala...jediné plus nacházím v tom, že jsem před týdnem psala POSLEDNÍ PÍSEMKU Z MATIKY EVER! Už žádné čísla, které mi nikdy nic neříkaly:) A tak si říkám, jestli nenastal čas zmizet na chvíli z internetového světa..deaktivovat si facebook a ostatní sociální stránky a dát si pauzu od blogu. Víte ono se to nezdá, ale ten čas strašně rychle letí. Třeba teď, přišla jsem ze školy, uvařila kafčo a sedla k notebooku. než jsem oběhla facebook, blogy, mail a ostatní věci, tak drahocenná hodinka zmizela v nenávratnu. Kdyby jen hodinka, kolikrát narazím na nějaký zajímavý blog a jsem schopná ho prozkoumávat i hodinu, mnohdy až do té doby, než dospěju na samotný začátek onoho blogu. A tak se přemlouvám abych stiskla to tlačítko deaktivace na fb a odpoutala se od virtuální reality. Člověk by neřekl, jak moc jej internet pohlcuje. Navíc se děsím toho, že naše třída maturuje až druhý týden a vážně nemíním číst statusy spolužáků z ostatních tříd o tom, jak se jdou opít, jak to mají za sebou a za kolik to udělali. Achjo, nejradši bych odešla na nějaké místo bez elektřiny a připojení, aby to nebylo tak těžké, odpustit si ty chvilky na netu:) Ale víte co? Já to zvládnu:) Takže příští článek čekejte 31. 5. , kdy budu mít po všem. Tedy téměř po všem 15. června mě čekají přijímačky:) Tak se mějte fanfárově, užívejte jara, hezky pište na svých blozích ať si poté můžu počíst :) případným maturantům přeju hodně štěstí:)
Na závěr jedna písnička, jejíž text jsem měla doplňovat na doučování:) Už jsem psala, jak je má doučovatelka skvělá?:)
Na závěr jedna písnička, jejíž text jsem měla doplňovat na doučování:) Už jsem psala, jak je má doučovatelka skvělá?:)
pátek 23. března 2012
JARO!:)
8no konečně jsme se dočkali:) Sluníčko svítí, obloha je modrá a hlavně, už se dá vyjít ven jen v tričku:)
Už je to tady:) To jaro, po kterém jsem toužila:) Zároveň se ho však bojím:) Áchjo, někdy bych svou svědomitost nejraději zakopala někam pod zem:) pořád mě nutí něco dělat:) A tak procvičuju španělštinu, učím se otázky do angličtiny a společenských věd a v mezičase čtu knížky, které jsem si vybrala do maturitního seznamu( už podruhé prosím!)Chtěla bych tak den nafouknout minimálně o pět hodin:) jenže to nejde a tak je čas mým největším nepřítelem:) I když se snažím každou chvilku využít smysluplně, tak mám pocit, že dělám málo:)
nevěřili byste, jak je taková jarní kúra povzbuzující:) Po právě skončené zimě jsem se citíla tedy pěkně blbě :) jakoby všechno špatné bylo usazené všude v mém těle, byla jsem ospalá a unavená a pěkně protivná:) Tak jsem si řekla, že to takhle dál nepůjde:) Strašně mi chybí období, kdy jsem hrála závodně házenou, chybí mi ty propocené trička, stažené svaly, ruce špinavé od lepu. Chybí mi ten pocit vstřeleného gólu a pocit výhry:) Chybí mi soustředění, turnaje a zápasy:) chybí mi ty časy, kdy jsme s kamarádkou nežily ničím jiným:) pokud jsme nebyly na tréninku, tak jsme na místním hřišti nebo v hale sledovaly muže, dorostence a žáky:) chybí mi ta kondička a nezkrácené svaly:) Bohužel, musela jsem přestat hrát kvůli zádům, ale strašně ráda na to vzpomínám. a víte, co se stane, když člověk zvyklý na neustálý pohyb, přestane sportovat? Zkrácené svaly, zadýchání se do pitomých schodů ve škole, únava a špatná nálada...A proto vám všem radím, sportujte:) Endorfiny jsou skvělé a člověk se cítí strašně dobře:) A není to kec, ale holá pravda:) A tak sportu, jaru a pátku zdar!:)
Už je to tady:) To jaro, po kterém jsem toužila:) Zároveň se ho však bojím:) Áchjo, někdy bych svou svědomitost nejraději zakopala někam pod zem:) pořád mě nutí něco dělat:) A tak procvičuju španělštinu, učím se otázky do angličtiny a společenských věd a v mezičase čtu knížky, které jsem si vybrala do maturitního seznamu( už podruhé prosím!)Chtěla bych tak den nafouknout minimálně o pět hodin:) jenže to nejde a tak je čas mým největším nepřítelem:) I když se snažím každou chvilku využít smysluplně, tak mám pocit, že dělám málo:)
nevěřili byste, jak je taková jarní kúra povzbuzující:) Po právě skončené zimě jsem se citíla tedy pěkně blbě :) jakoby všechno špatné bylo usazené všude v mém těle, byla jsem ospalá a unavená a pěkně protivná:) Tak jsem si řekla, že to takhle dál nepůjde:) Strašně mi chybí období, kdy jsem hrála závodně házenou, chybí mi ty propocené trička, stažené svaly, ruce špinavé od lepu. Chybí mi ten pocit vstřeleného gólu a pocit výhry:) Chybí mi soustředění, turnaje a zápasy:) chybí mi ty časy, kdy jsme s kamarádkou nežily ničím jiným:) pokud jsme nebyly na tréninku, tak jsme na místním hřišti nebo v hale sledovaly muže, dorostence a žáky:) chybí mi ta kondička a nezkrácené svaly:) Bohužel, musela jsem přestat hrát kvůli zádům, ale strašně ráda na to vzpomínám. a víte, co se stane, když člověk zvyklý na neustálý pohyb, přestane sportovat? Zkrácené svaly, zadýchání se do pitomých schodů ve škole, únava a špatná nálada...A proto vám všem radím, sportujte:) Endorfiny jsou skvělé a člověk se cítí strašně dobře:) A není to kec, ale holá pravda:) A tak sportu, jaru a pátku zdar!:)
středa 14. března 2012
Hořce
Hořce chutná, když jako jediní z celé školy maturujete ze španělštiny a dozvíte se, že se koná konverzační soutěž, až když je po ní...ještě více hořce možná chutná to, že se dozvíte od spolužačky, která maturuje z matiky a chystá se na VUT, že profesorka španělštiny ji nutila do té konverzační soutěže jít...chm a já? Nevím o ničem...proklínám den, kdy jsem se rozhodla maturovat ze španělštiny, nejen že mi profesorka předhazuje ať jako kdyžtak počítám se čtverkou... Vím, že v pátek to bude lepší tahle nálada...mám doučování a má nejmilejší slečna doučovatelka mě pochválí, že jdu nahoru a že se lepším...a tady slibuju na svou čest, že pokjud odmaturuju, tak se profesorka nedočká mých díků, kdepak..a mé slečně doučovatelce koupím obrovskou kytici a nepřestanu jí být vděčná...a víte, co je ještě sranda? Ústní část maturity ze španělštiny skládám prosím pěkně na své narozeniny! A tak se těším, jaký pěkný dáreček mi komise nadělí....jo, asi jsem zoufalá...
čtvrtek 8. března 2012
Plesové:))
Dlouho jsem váhala nad publikací těchto fotek:) Proč? Nechci, aby mí známí zjistili, že si píšu blog:) po chvilce uvažování jsem se rozhodla, že tu plesové fotky dám, protože nikdo netuší, že mám tohoto koníčka a i kdyby, tak pochybuji, že někdo zjistí mou adresu, vzhledem k tomu, že název blogu není žádná moje přezdívka a adresu jako takovou jsem nikde nezveřejňovala:) Takže tak:) Jinak fotky jsou z maturitního plesu, na který budu vzpomínat strašně ráda, protože se moc povedl:) Celý večer jsem protancovala s milým a skvěle se bavila:) jen mi přišlo, že strašně rychle utekl, což byla obrovská škoda, ale co:) všechno jednou končí:) Dost řečí:) přikládám pár snímků:)
neděle 4. března 2012
S vínem v krvi
...nevím čím to je, jestli za to může víno, které mi právě koluje v žilách, nebo nechuť sáhnout na cokoliv, co se týká školy...každopádně moje nálada by se dala označit za zvláštní, hloubavou a sladko-hořce smutnou...a co by to bylo za správný internetový deníček, kdyby jsem se do něj z těchto pocitů nevypsala...omluvte prosím chyby, které zde má ovíněná hlava dozajisté naseká...
Včera...jsem ze sebe zklamaná a to dost...Mám z těch NSZ pekelně špatný pocit...já, ano já knihomol na druhou...člověk, který bez knížky nedá ani ránu...člověk, který za den je schopný přečíst třeba i tři knížky..ano přesně takový člověk včera nestíhal verbální část testu, na kterou si tak věřil...o analytické a kvantitativní části ani nemluvě...Navíc mi včera došlo, kolik nás je...lidí, kterým jde teď o budoucnost...sakra, sakra, sakra...chci být mezi těma šťastnýma, kteří budou za tři měsíce vysmátí...ale kdo by nechtěl...
Vím, že všichni, kdo mi řikají...to dáš, to zvládneš...vím, že to nemyslí zle...ale není to trochu plytké...neříkají to jen tak? Neříkají to jen proto, že se to od nich čeká? Čekám vlastně jinou odpověď než tuhle? jak bych se zachovala, kdyby mi někdo řekl nevím, jestli to zvládneš? Netuším? Byla bych naštvaná nebo bych ocenila upřímnost? Nádech, výdech...Ne! Děsí mě, jak to všichni berou jako samozřejmost, že to zvládnu...Co když ne? Nesnáším řeči typu...maturita byla pohodička...Nikdy to neřeknu! I kdyby samotné zkoušení před komisí byla pohodička, tak na ten stres předtím nikdy nezapomenu....
Máma...ještě, že jí mám...je nejlepší...probírá se mnou všechno do hloubky, dodává mi odvahu, můžu se na ní spolehnout...už kvůli ní a tátovi chci uspět...prý v dnešní době může studovat každý...ale houby...vždy´t jen přihlášky spolkly tři tisíce...a to jsme se ségrou dvě...už by to chtělo nové auto,, přála bych našim pořádnou dovolenou někde na horách, kde to mají tak rádi...vím, že peníze na účtě jsou...jsou tam, ale čekají na to, až je spolknou naše studia...nikdy nepřestanu našim být vděčná, za to, že ač máma uklízečka a táta elektrikář, tak dokázali naspořit tolik, abychom se segrou mohly jít studovat...jsou nejlepší a ač se to v dnešní době příliš nenosí a mnozí mí vrstevníci by mě považovali za trapnou, tak já se za to nestydím...nestydím se za to, že mám naše ráda a že jsem jim vděčná...
Včera u milého doma byla návštěva...sousedka s dětmi...dříve měla dvě vlastní, ale dceru ji srazilo auto...vzala si tři děti z dětského domova...nejmladší trpí poruchou pozornosti a taky má nemocnou štítnou žlázu...nádherné dítě, milé a usměvavé....a já si uvědomila tím víc, že na tu specku sakra chci! Chci takovým lidem pomáhat, chci jim být užitečná...přemýšleli jste někdy třeba nad tím,že lidé, kteří se chovají zvláštně, za to třeba nemůžou...viděli jste někdy dítě, které vztekle brečí v obchodě? Co jste si o něm pomysleli? Řekli jste si, že je to rozmazlený hajzlík? A napadlo vás třeba, že to může být malý autista? je smutné, že dnešní člověk vidí všude jen výsledky a důsledky, ale nepídí se po příčinách...
Ách jo...nejspíše je na čase zastavit ten proud myšlenek, zvednout zadek a začít něco dělat...brečet dovede každý...
Včera...jsem ze sebe zklamaná a to dost...Mám z těch NSZ pekelně špatný pocit...já, ano já knihomol na druhou...člověk, který bez knížky nedá ani ránu...člověk, který za den je schopný přečíst třeba i tři knížky..ano přesně takový člověk včera nestíhal verbální část testu, na kterou si tak věřil...o analytické a kvantitativní části ani nemluvě...Navíc mi včera došlo, kolik nás je...lidí, kterým jde teď o budoucnost...sakra, sakra, sakra...chci být mezi těma šťastnýma, kteří budou za tři měsíce vysmátí...ale kdo by nechtěl...
Vím, že všichni, kdo mi řikají...to dáš, to zvládneš...vím, že to nemyslí zle...ale není to trochu plytké...neříkají to jen tak? Neříkají to jen proto, že se to od nich čeká? Čekám vlastně jinou odpověď než tuhle? jak bych se zachovala, kdyby mi někdo řekl nevím, jestli to zvládneš? Netuším? Byla bych naštvaná nebo bych ocenila upřímnost? Nádech, výdech...Ne! Děsí mě, jak to všichni berou jako samozřejmost, že to zvládnu...Co když ne? Nesnáším řeči typu...maturita byla pohodička...Nikdy to neřeknu! I kdyby samotné zkoušení před komisí byla pohodička, tak na ten stres předtím nikdy nezapomenu....
Máma...ještě, že jí mám...je nejlepší...probírá se mnou všechno do hloubky, dodává mi odvahu, můžu se na ní spolehnout...už kvůli ní a tátovi chci uspět...prý v dnešní době může studovat každý...ale houby...vždy´t jen přihlášky spolkly tři tisíce...a to jsme se ségrou dvě...už by to chtělo nové auto,, přála bych našim pořádnou dovolenou někde na horách, kde to mají tak rádi...vím, že peníze na účtě jsou...jsou tam, ale čekají na to, až je spolknou naše studia...nikdy nepřestanu našim být vděčná, za to, že ač máma uklízečka a táta elektrikář, tak dokázali naspořit tolik, abychom se segrou mohly jít studovat...jsou nejlepší a ač se to v dnešní době příliš nenosí a mnozí mí vrstevníci by mě považovali za trapnou, tak já se za to nestydím...nestydím se za to, že mám naše ráda a že jsem jim vděčná...
Včera u milého doma byla návštěva...sousedka s dětmi...dříve měla dvě vlastní, ale dceru ji srazilo auto...vzala si tři děti z dětského domova...nejmladší trpí poruchou pozornosti a taky má nemocnou štítnou žlázu...nádherné dítě, milé a usměvavé....a já si uvědomila tím víc, že na tu specku sakra chci! Chci takovým lidem pomáhat, chci jim být užitečná...přemýšleli jste někdy třeba nad tím,že lidé, kteří se chovají zvláštně, za to třeba nemůžou...viděli jste někdy dítě, které vztekle brečí v obchodě? Co jste si o něm pomysleli? Řekli jste si, že je to rozmazlený hajzlík? A napadlo vás třeba, že to může být malý autista? je smutné, že dnešní člověk vidí všude jen výsledky a důsledky, ale nepídí se po příčinách...
Ách jo...nejspíše je na čase zastavit ten proud myšlenek, zvednout zadek a začít něco dělat...brečet dovede každý...
pátek 2. března 2012
Nervózní...
...tak jo zítra touhle dobou to budu mít za sebou:) Co? NSZ :) O nic nejde, můžu si to zopakovat...ALE! Ne nechci ať kvůli mé neschopnosti rodiče vyhodí do vzduchu další peníze :) Jen přihlášky spolkly skoro tři tisíce a NSZ další tisíc...Chci to napsat dobře, dvě vysoké mi na nich záleží...TAKŽE! Takže se vracím zpátky k učení...
Já vím nač myslíte, řekl Tydlidum, ale není tomu tak, nikterak.-A naopak, pokračoval Tydliti, kdyby tomu tak bylo, mohlo by tomu tak být. A jestliže tomu tak bude, bude moci tomu tak být, ale jelikož tomu tak není, tedy tomu tak není. Lewis Carroll: Alenka v kraji za zrcadlem
Mluví lhář pravdu, tvrdí-li, že lže? Mluví-li pravdu a říká-li, že lže, pak lže, ale jestliže lže a přitom říká, že lže, pak mluví pravdu. V touze rozhodnout, zda ten, kdo říká Lžu, má pravdu nebo nemá, točíme se v paradoxním kruhu.
Jak já zbožňuju logiku :P
Já vím nač myslíte, řekl Tydlidum, ale není tomu tak, nikterak.-A naopak, pokračoval Tydliti, kdyby tomu tak bylo, mohlo by tomu tak být. A jestliže tomu tak bude, bude moci tomu tak být, ale jelikož tomu tak není, tedy tomu tak není. Lewis Carroll: Alenka v kraji za zrcadlem
Mluví lhář pravdu, tvrdí-li, že lže? Mluví-li pravdu a říká-li, že lže, pak lže, ale jestliže lže a přitom říká, že lže, pak mluví pravdu. V touze rozhodnout, zda ten, kdo říká Lžu, má pravdu nebo nemá, točíme se v paradoxním kruhu.
Jak já zbožňuju logiku :P
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)