neděle 1. února 2015

Jeden malý krůček

Tak a je to. 1/4 velkého úkolu byla pokořena:) Zvládla jsem svou první státnici v životě. Jsem hrozně divný tvor. Vážně jsem myslela, že to už nevydržím. Den před státnicí jsem brečela, třepala se, brečela a říkala, že nikam nejdu. Ještěže mám ty nejtrpělivější rodiče na světě, kteří mě podrží v každé situaci. Bála jsem se pomyslet na samotnou zkoušku. Bála jsem se pomyslet, že dopadne špatně, abych to nepřivolala. Bála jsem se pomyslet, že dopadne dobře, abych to nezakřikla. Šla jsem spát brzo, ale nebylo to nic platné. Házela jsem sebou, otáčela se, nadávala si. nakonec jsem si na čtečce pustila povídky Šimka a Grossmanna. Zaručený recept na odreagování. Tuším, že při povídce Jak jsem ochořel se mi podařilo zadřímnout...

Každopádně ani nevím jak, ale nějak jsem se dostala na potítko, pamatovala jsem mamčiných rad a psala jako ďas. A kupodivu, když se mě na něco komise zeptala a já nevěděla, tak jsem ani nebrečela, což doteď nechápu:) Každopádně nějakým způsobem jsem zvládla první státnici v mém životě a můžu se radovat dokonce z hodnocení A. Čekala jsem nějakou průtrž emocí, radost, úlevu a třeba i nějakou slzu štěstí...Byla jsem a ještě vlastně jsem poněkud ztuhlá...Jakoby ani žádná státnice nebyla...Jsem vážně zvláštní... Trochu mě to děsí, tohle přece byl důvod k radosti a veliké radosti, když si vzpomenu na ty nervy předtím. Těžko říct, možná mě brzdí to, že si uvědomím že tohle budu muset absolvovat ještě 2krát a k tomu napsat bakalářku.

Určitě jsem ráda, že jsem využila možnost jít na předtermín a jsem moc spokojená jak to dopadlo...Jen mám pocit, že už se nedokážu moc radovat...

Takže žádné předsevzetí typu zhubnu, budu jíst zdravě, budu cvičit...
Ne...Budu se radovat...to je moje předsevzetí:)

1 komentář: