Nostalgično

Dneska je zvláštní den. Ani špatný ani dobrý, prostě zvláštní. Vlastně ani nevím, co tu chci teď psát. Nestalo se nic zvláštního,hrozného ani nic veselého. Jen mám chuť se z toho divna vypsat.
Nemám ráda diskotéky, nemám ráda hlučné a zakouřené prostředí, nenaplňuje mě skákat po parketu a pak spocená, smrdící a unavená se doplazit domů a další den vyhodit do povětří tím, že ho celý prospím. Tak proč mě spolubydlící poořád nutí někam jít? Ještě ke všemu na nějaké Pink párty, kde si uvážete růžovou mašli a budete za hvězdu večera. No jo, když já jsem ta hodná, co neumí říkat ne a když ho řeknu tak se všichni diví, jestli náhodou nejsou nějaké erupce na Slunci. Ano včera jsem řekla ne a strávila večer raději s kamarádkou a kamarádem hezky u vínka,u příjemného povídání s kulisou Járy Cimrmana. Ano takhle chci prožít svůj studentský život. Chci si tahle léta pamatovat v dobrém, chci vědět, že jsem je prožila tak, jak jsem chtěla já a ne druzí. Pardon i já jsem člověk se svými starostmi a přáními a nebudu pořád ten trouba, který se každému přizpůsobí.
Je to zvláštní pocit, jen tak jít a bezcílně bloumat, užila jsem si to právě dneska. Šla jsem prodat mé bývalé nejmilejší slečně doučovatelce jednu knížku. Ještě teď, když si na to setkání vzpomenu, tak se neubráním úsměvu. Mám ji hrozně ráda a troufám si dokonce tvrdit, že jsem v ní našla další dobrou kamarádku, i když je starší. Objala mě a hned se starostlivě vyptávala, jak se mi daří, jestli nepotřebuju s něčím pomoc. Bylo vidět, že radost ze setkání je oboustranná a tam někde uvnitř mě se usídlil hřejivý pocit. poté jsem se vydala bloumat Olomouckými ulicemi. Obhlížela jsem krámky, hlavně teda ty s výtvarnými potřebami, znáte to, studentský život, takže letošní dárky vidím na handmade. A bylo mi tak zvláštně. Hezky, byla jsem klidná a vyrovnaná, ale přesto jsem se pokoušela dovolat mamce. Potřebovala jsem někoho, komu bych mohla říct, jak mě štvou holky, jak mě už nebaví pořád po někom umývat nádobí, jak se těším domů, možná to byly jen záminky a já potřebovala prostě slyšet mámin hlas, odreagovat se u vyprávění, co bylo doma. potřebuju svou rodinu, potřebuju vědět, že jsou všichni v pořádku, že nejsou nešťastní a tak. Jo malé děcko na druhou.
Říjen je vůbec pro mou osobu zvláštním měsícem. Dneska čili magického 10.10. je to přesně pět let, co jsem se svým přítelem. Zároveň to pozítří budou 3 roky, co mi umřel dědeček, kterého jsem měla moc ráda.
vyčítám si každou chvilku, kterou jsem mohla být s ním a nebyla. 15. října mám svátek, ale je to zároveň den, kdy měl děda pohřeb, takže i když mi všichni přejí a já se usmívám a gratulace přijímám, tak večer zapaluju svíčku a brečím do polštáře. Divné jako sama divnota.
Někdy si přeju abych byla zase ta malá holčička co pořád lítala v gumákách, tajně chodila babičce na ostružiny a tak. Jo asi je mi smutno. Tečka