Vše se v dobré obrátí:)

Ahoj všichni:) tedy vy co zrovna čtete:)
Máma má vždy pravdu. Proč začínám zrovna tímhle? Protože už asi posté se mi to potvrdilo, ale vsadím se o co chcete, že až příjde další rada od mámy, tak nebudu věřit a budu si myslet svoje. Stejně tak mi o víkendu říkala, že všechno bude dobré, že prezentaci zvládnu, že praxi vyřeším:) A ejhle, dneska jsem zabila dvě mouchy jednou ranou a opravdu je vše v pořádku, i když jsem mámě o víkendu v slzách tvrdila, že to v pořádku nebude. Slabá chvilka, nu co.
Víte, kdybych věděla jaký trník si zadřu s tou praxi, tak si to ještě tisíckrát rozmyslím. Ale zas neustálé nervy, psaní emailů ke všem čertům, psaní dopisů, telefonáty a ty zatracené nervy, že do té praxe ty formality nestihnu vyřídit mi opravdu hodně daly. Uvědomuju si, že kdybych to začala řešit o píď později, tak že bych to vážně nestihla. Navíc jsem se docela solidně vycvičila právě v onom psaní formálních meilů a to, že jsem dneska šla jak se říká s bobkama u zadnice k samotnému panu proděkanovi pro podpis považuju za takovou třešinku na imaginárním dortu. A to všechno kvůli 5 dnům praxe. Já už se v dnešním světě nedivím ničemu, člověk si za chvíli bez těch papírů ani neuprdne. nevím jen jestli se tomu mám smát nebo nad tím brečet:) Každopádně výlevy zde na blogu by mohly nabrat pozitivnějšího rázu. Až byste se divili, jaký šutr mi kvůli té praxi ležel na srdci.
A tak se těším:) už přichází Vánoce, tedy advent určitě:) Těším se, jak budeme dělat věnce:) pouštíme si u toho koledy, všude voní jehličí a pijeme svařáček nebo vařonku:) všechno voní po skořici a taky badyánu:) Neuběhne dlouhá doba a začneme péct:) Napřed perníčky, pak linecké, vanilkové rohlíčky, pracky,klášterní rohlíčky, banánky a nakonec kokosové a mandlové kuličky, kterých je vždy nejmíň a o které je největší poškrk:) těším se moc, i když snad poprvé v životě se budu přes Vánoce učit:) Ale vsadím se, že s provoněným domovem, skvělou atmosférou a horami dobrého jídla to půjde mnohem lépe. jsem zkrátka Vánocofil a zdaleka to není jen kvůli dárkům. vždyť už jsme velké a víme, že Ježíšek není, ale je moc hezké čekat u 3tědrovečerní večeře na cinkání zvonku. Teď už aspoň nepopoháním tátu, který si vždycky přidává kapra:) Teď už si ho přidávám s ním a vychutnávám si to:) vychutnávám si, že jsme společně u krásně prostřeného stolu, že to všude voní jednak čistotou, jedna jehličím a kořením. Ách a nesmím zapomenout na pohádky:)Abych vám pravdu řekla ty nově natočené mě příliš neoslovují, ale na klasické stálice bych se mohla dívat dokolečka, Popelka, Princezna ze zlatou hvězdou, pyšná princezna, Sůl nad zlato a další staré pohádky mě neomrzí snad nikdy a jejich laskavostí se nechám unášet ať mi bude dvacet nebo šedesát:)
Koukám, že jsem se s těmi Vánoci nějak rozvášnila, ale já je mám vážně moc ráda.
Pozítří si rozbalím jeden z Vánočních dárků. S milým jedeme na koncert do Prahy. A protože je ten lístek z dražšího soudku, rozhodli jsme se, že si je nadělíme navzájem pod stromeček a uděláme si hezký den. Už se moc těším až trošku vypadnu z toho stereotypu. Nevím jestli je to pouze můj pocit, ale od té doby co studuju VŠ, tak ten čas nehorázně letí. Možná je to tím, že neustále pendluju mezi školou, bytem a domovem a než se pokaždé naděju, tak zas abych jela, ať už domů nebo na byt. Ale jinak se mi to zamlouvá. Studuju to co mě baví a to je hlavní. Chci pomáhat postiženým lidem, čím dál více mě zajímá problematika mentálně postižených. Byla jsem na návštěvě v Domově pro zdravotně postižené, nedaleko od mého domova, domlouvat praxi na letní semestr pro změnu. Nakonec tam nenastoupím. Víte dělá se mi zle, když vidím, jak stát pomáhá tam kde nemá a tyto instituce nechává, ať si poradí samy. Pan vedoucí mi praxi u nich nedoporučoval, ale byl moc milý a vše mi ukázal. Snažila jsem se usmívat, i když se mi chtělo spíše brečet. V tom ústavu žije asi 100 dospělých postižených mužů. I když mě neznali, tak byli naprosto úžasní, podávali mi ruce, ptali se mě kdo jsem a jak se mám. Byli moc milí zkrátka. Ale to prostředí ve kterém musí žít. Hrůza děs, pan vedoucí bylo vidět že dělá co může, pánové ho očividně mají moc rádi. Ale bohužel co je v dnešní době jeden člověk proti celému s prominutím posranému systému? Těmto lidem je nutné především zajistit co nejlepší prostředí, jedině tak můžeme čekat pokroky. Chudiny pečovatelky bylo vidět, že mají co dělat aby obstaraly základní potřeby ležáků. Je potřeba, aby u těchto lidí probíhala usilovná aktivizace, aby se jim někdo pravidelně věnoval, ale bohužel. Jen bych přála všem těm sviním, ano jsem dnes nějaká sprostá, nahoře, aby někdy sešly dolů mezi obyčejné lidi. Jednoduše to prostředí ústavu bylo hrozné, strohé, staré, ani funkční to moc nebylo a ani zdaleka to nepřipomínalo domov. Po návratu domů jsem do sebe musela hodit panáka metaxy. Bylo mi opravdu šoufl. Držím panu vedoucímu moc pěsti, aby se mu to povedlo změnit k lepšímu, i když to bude heroický výkon.
Trošku jsem se rozepsala, tak pokud jste to někdo dočetl až sem, tak smekám pomyslný klobouk a pomalu se s vámi loučím, protože člověk nesmí usnout na vavřínech, ale dál si jít za svým, i když to půjde malými krůčky:) Tak já se jdu učit specku, jak říkáme:) Mějte se famfárově:)