S vínem v krvi

...nevím čím to je, jestli za to může víno, které mi právě koluje v žilách, nebo nechuť sáhnout na cokoliv, co se týká školy...každopádně moje nálada by se dala označit za zvláštní, hloubavou a sladko-hořce smutnou...a co by to bylo za správný internetový deníček, kdyby jsem se do něj z těchto pocitů nevypsala...omluvte prosím chyby, které zde má ovíněná hlava dozajisté naseká...
Včera...jsem ze sebe zklamaná a to dost...Mám z těch NSZ pekelně špatný pocit...já, ano já knihomol na druhou...člověk, který bez knížky nedá ani ránu...člověk, který za den je schopný přečíst třeba i tři knížky..ano přesně takový člověk včera nestíhal verbální část testu, na kterou si tak věřil...o analytické a kvantitativní části ani nemluvě...Navíc mi včera došlo, kolik nás je...lidí, kterým jde teď o budoucnost...sakra, sakra, sakra...chci být mezi těma šťastnýma, kteří budou za tři měsíce vysmátí...ale kdo by nechtěl...
Vím, že všichni, kdo mi řikají...to dáš, to zvládneš...vím, že to nemyslí zle...ale není to trochu plytké...neříkají to jen tak? Neříkají to jen proto, že se to od nich čeká? Čekám vlastně jinou odpověď než tuhle? jak bych se zachovala, kdyby mi někdo řekl nevím, jestli to zvládneš? Netuším? Byla bych naštvaná nebo bych ocenila upřímnost? Nádech, výdech...Ne! Děsí mě, jak to všichni berou jako samozřejmost, že to zvládnu...Co když ne? Nesnáším řeči typu...maturita byla pohodička...Nikdy to neřeknu! I kdyby samotné zkoušení před komisí byla pohodička, tak na ten stres předtím nikdy nezapomenu....
Máma...ještě, že jí mám...je nejlepší...probírá se mnou všechno do hloubky, dodává mi odvahu, můžu se na ní spolehnout...už kvůli ní a tátovi chci uspět...prý v dnešní době může studovat každý...ale houby...vždy´t jen přihlášky spolkly tři tisíce...a to jsme se ségrou dvě...už by to chtělo nové auto,, přála bych našim pořádnou dovolenou někde na horách, kde to mají tak rádi...vím, že peníze na účtě jsou...jsou tam, ale čekají na to, až je spolknou naše studia...nikdy nepřestanu našim být vděčná, za to, že ač máma uklízečka a táta elektrikář, tak dokázali naspořit tolik, abychom se segrou mohly jít studovat...jsou nejlepší a ač se to v dnešní době příliš nenosí a mnozí mí vrstevníci by mě považovali za trapnou, tak já se za to nestydím...nestydím se za to, že mám naše ráda a že jsem jim vděčná...
Včera u milého doma byla návštěva...sousedka s dětmi...dříve měla dvě vlastní, ale dceru ji srazilo auto...vzala si tři děti z dětského domova...nejmladší trpí poruchou pozornosti a taky má nemocnou štítnou žlázu...nádherné dítě, milé a usměvavé....a já si uvědomila tím víc, že na tu specku sakra chci! Chci takovým lidem pomáhat, chci jim být užitečná...přemýšleli jste někdy třeba nad tím,že lidé, kteří se chovají zvláštně, za to třeba nemůžou...viděli jste někdy dítě, které vztekle brečí v obchodě? Co jste si o něm pomysleli? Řekli jste si, že je to rozmazlený hajzlík? A napadlo vás třeba, že to může být malý autista? je smutné, že dnešní člověk vidí všude jen výsledky a důsledky, ale nepídí se po příčinách...
Ách jo...nejspíše je na čase zastavit ten proud myšlenek, zvednout zadek a začít něco dělat...brečet dovede každý...