Přemýšlím, jak nazvat směsici vět, slov a písmen, která bude následovat...Poslouchám Anetu Langerovou a její album Na Radosti...Hned první píseň Dívka mi napověděla...
Člověk se někdy zastaví a přemýšlí. Přemýšlí, jak se dostal do míst, do stojatých vod ve kterých právě setrvává...Tuto potřebu pociťuji poslední dobou stále naléhavěji, zastavit se a přemýšlet...Smutné je, že zároveň tuto potřebu cítím většinou, když mi zrovna není lehko u srdce...
Člověk se mění, mění se každým novým zážitkem, novou zkušeností, příležitostí, mění se však i bez tohoto, stejně jako já... Natolik jsem si zvykla na stereotyp v mém životě, že jakékoliv vybočení z něj mi nahání strach a starost...Těžko se mi něco takového píše, ale cítím potřebu vyblít tohle negativno pryč...Připadám si bezradně, ve svém malém světě, který běží dle předem nalajnovaného plánu...přitom v těch linkách nenacházím uspokojení. Tak zvedni zadek něco dělej, chce se mi říct sobě samé...Ale jak? Když ze všeho mám strach? Když se neumím radovat z maličkostí? Paradoxně umím být laskavá k ostatním, i když mi třeba ubližují, ale být laskavá sama k sobě? To je jiný level, a tak se zase škrábu ze země, kam jsem tvrdě dopadla...
Věřím, snažím se věřit, že to bude zase v pořádku...doufám...
pondělí 1. února 2016
sobota 14. března 2015
Amélie Poulainová :)
A co vy? Jaké malé radosti vás potěší během ustaraných dní?:)
neděle 1. února 2015
Jeden malý krůček
Tak a je to. 1/4 velkého úkolu byla pokořena:) Zvládla jsem svou první státnici v životě. Jsem hrozně divný tvor. Vážně jsem myslela, že to už nevydržím. Den před státnicí jsem brečela, třepala se, brečela a říkala, že nikam nejdu. Ještěže mám ty nejtrpělivější rodiče na světě, kteří mě podrží v každé situaci. Bála jsem se pomyslet na samotnou zkoušku. Bála jsem se pomyslet, že dopadne špatně, abych to nepřivolala. Bála jsem se pomyslet, že dopadne dobře, abych to nezakřikla. Šla jsem spát brzo, ale nebylo to nic platné. Házela jsem sebou, otáčela se, nadávala si. nakonec jsem si na čtečce pustila povídky Šimka a Grossmanna. Zaručený recept na odreagování. Tuším, že při povídce Jak jsem ochořel se mi podařilo zadřímnout...
Každopádně ani nevím jak, ale nějak jsem se dostala na potítko, pamatovala jsem mamčiných rad a psala jako ďas. A kupodivu, když se mě na něco komise zeptala a já nevěděla, tak jsem ani nebrečela, což doteď nechápu:) Každopádně nějakým způsobem jsem zvládla první státnici v mém životě a můžu se radovat dokonce z hodnocení A. Čekala jsem nějakou průtrž emocí, radost, úlevu a třeba i nějakou slzu štěstí...Byla jsem a ještě vlastně jsem poněkud ztuhlá...Jakoby ani žádná státnice nebyla...Jsem vážně zvláštní... Trochu mě to děsí, tohle přece byl důvod k radosti a veliké radosti, když si vzpomenu na ty nervy předtím. Těžko říct, možná mě brzdí to, že si uvědomím že tohle budu muset absolvovat ještě 2krát a k tomu napsat bakalářku.
Určitě jsem ráda, že jsem využila možnost jít na předtermín a jsem moc spokojená jak to dopadlo...Jen mám pocit, že už se nedokážu moc radovat...
Takže žádné předsevzetí typu zhubnu, budu jíst zdravě, budu cvičit...
Ne...Budu se radovat...to je moje předsevzetí:)
Každopádně ani nevím jak, ale nějak jsem se dostala na potítko, pamatovala jsem mamčiných rad a psala jako ďas. A kupodivu, když se mě na něco komise zeptala a já nevěděla, tak jsem ani nebrečela, což doteď nechápu:) Každopádně nějakým způsobem jsem zvládla první státnici v mém životě a můžu se radovat dokonce z hodnocení A. Čekala jsem nějakou průtrž emocí, radost, úlevu a třeba i nějakou slzu štěstí...Byla jsem a ještě vlastně jsem poněkud ztuhlá...Jakoby ani žádná státnice nebyla...Jsem vážně zvláštní... Trochu mě to děsí, tohle přece byl důvod k radosti a veliké radosti, když si vzpomenu na ty nervy předtím. Těžko říct, možná mě brzdí to, že si uvědomím že tohle budu muset absolvovat ještě 2krát a k tomu napsat bakalářku.
Určitě jsem ráda, že jsem využila možnost jít na předtermín a jsem moc spokojená jak to dopadlo...Jen mám pocit, že už se nedokážu moc radovat...
Takže žádné předsevzetí typu zhubnu, budu jíst zdravě, budu cvičit...
Ne...Budu se radovat...to je moje předsevzetí:)
neděle 11. ledna 2015
Teraz je ten správný čas...
Ahoj a krásný dobrý den:)
panečku, už ani nevím, jak to na bloggeru pomalu vypadá:)
Neměla jsem poslední dobu vůbec chuť psát a myslím si, že je to znát:) Cítím se teď pěkně strnule a podle toho asi i ten text vypadá:) Ale nevadí, třeba se to vylepší:)
Vracím se tady, protože štvu sama sebe. Za dva týdny mám předtermín první státnice. Jelikož a protože nám na poslední chvíli změnili nejen komisi, ale rovnou i okruhy, tak jsem celkem nervózní. A trávím hodiny na facebooku tím, že fňukám společně s ostatními. Ale fňukáním asi novou komisi nepokořím a facebook už mě vytáčí, nechala jsem ho vejít až moc do mého života řekla bych.
Neprožívám chvilky, když zrovna se naskytne nějaká pěkná chvilka tak hned myslím na to, kde mám foťák a taky hned kalkuluju, kolik líbíčku mi asi naskáče. Achjo netušíte, jak jsem mohla takhle klesnout? Jako bych hodnotu sebe samé hledala v tom, kolik palců nahoru mám u fotky, kolik přátel mám ve friendlistu. Smutný příběh 21leté slečny...
Řekla bych, že je aspoň fajn, že si to uvědomuju...můžu s tím něco udělat tedy...můžu to zkusit...a doufám,že mi blog pomůže:) Já vím možná to zní jako z deště pod okap, ale blogger mě rozhodně neláka, abych si co chvilku měnila status:)
Tak tedy vzhůru do boje:)
A vy se mějte famfárově:)
panečku, už ani nevím, jak to na bloggeru pomalu vypadá:)
Neměla jsem poslední dobu vůbec chuť psát a myslím si, že je to znát:) Cítím se teď pěkně strnule a podle toho asi i ten text vypadá:) Ale nevadí, třeba se to vylepší:)
Vracím se tady, protože štvu sama sebe. Za dva týdny mám předtermín první státnice. Jelikož a protože nám na poslední chvíli změnili nejen komisi, ale rovnou i okruhy, tak jsem celkem nervózní. A trávím hodiny na facebooku tím, že fňukám společně s ostatními. Ale fňukáním asi novou komisi nepokořím a facebook už mě vytáčí, nechala jsem ho vejít až moc do mého života řekla bych.
Neprožívám chvilky, když zrovna se naskytne nějaká pěkná chvilka tak hned myslím na to, kde mám foťák a taky hned kalkuluju, kolik líbíčku mi asi naskáče. Achjo netušíte, jak jsem mohla takhle klesnout? Jako bych hodnotu sebe samé hledala v tom, kolik palců nahoru mám u fotky, kolik přátel mám ve friendlistu. Smutný příběh 21leté slečny...
Řekla bych, že je aspoň fajn, že si to uvědomuju...můžu s tím něco udělat tedy...můžu to zkusit...a doufám,že mi blog pomůže:) Já vím možná to zní jako z deště pod okap, ale blogger mě rozhodně neláka, abych si co chvilku měnila status:)
Tak tedy vzhůru do boje:)
A vy se mějte famfárově:)
sobota 26. dubna 2014
O tom...
O tom, jak právě ležím v posteli, kolem mě se válí milión skript, které jsou to poslední na co mám náladu. Vážně nejsem jen pořád v depresi, jen ty pozitivní věci nemám tendenci psát, kdežto ty negativní musí prostě ven.
O tom, jak táta má obyčejnou chřipku a jak už si diagnostikoval milión jiných problémů. Taky o tom, jak se přítel nechá neskutečně ždímat od své pseudorodiny. O tom, jak se tu snažím být pro všechny. O tom jak těžké je přesvědčit mozek ať zapne a přestane se zaobírat nedůležitými věcmi. O tom, jak bych už měla začít praktickou část bakalářky a pořád tápám. O tom, jak jsem si dala jako státnicový předmět somatopedii a přitom má znalost biologie člověka je nulová. O tom, jak zase tlaskám nesmysly a cítím se všelijak jenom né dobře. O tom, jak jsem zase přestala cvičit a jak mi kvůli tomu nadává krční páteř. O tom jak jsem teď v neustálém stresu a někde pořád pobíhám. O tom, jak toužím v něčem vynikat a o tom, jak jsem ve všem průměrná. O tom, že někdy opravdu nemám dobrý den. O tom, jak bych se měla učit a přitom se mi nechce spát. O tom, jak mám chuť zalézt někam do nory, dostat se do stavu hibernace a nechat se probudit až bude po všem....
O tom, že i optimisté mají své dny....
O tom, jak táta má obyčejnou chřipku a jak už si diagnostikoval milión jiných problémů. Taky o tom, jak se přítel nechá neskutečně ždímat od své pseudorodiny. O tom, jak se tu snažím být pro všechny. O tom jak těžké je přesvědčit mozek ať zapne a přestane se zaobírat nedůležitými věcmi. O tom, jak bych už měla začít praktickou část bakalářky a pořád tápám. O tom, jak jsem si dala jako státnicový předmět somatopedii a přitom má znalost biologie člověka je nulová. O tom, jak zase tlaskám nesmysly a cítím se všelijak jenom né dobře. O tom, jak jsem zase přestala cvičit a jak mi kvůli tomu nadává krční páteř. O tom jak jsem teď v neustálém stresu a někde pořád pobíhám. O tom, jak toužím v něčem vynikat a o tom, jak jsem ve všem průměrná. O tom, že někdy opravdu nemám dobrý den. O tom, jak bych se měla učit a přitom se mi nechce spát. O tom, jak mám chuť zalézt někam do nory, dostat se do stavu hibernace a nechat se probudit až bude po všem....
O tom, že i optimisté mají své dny....
úterý 11. února 2014
Jak jen tento příspěvek nazvat?:)
Mrtvo, pusto, prázdno, neaktivita, lenost...No jo už to bude chvilka, co jsem se ozvala naposledy:)
A tak můj blogový deníček upadá a chátrá a já ztrácím vzpomínky na tuto dobu:) Tak bych měla zase začít psát, čas utíká rychle, mozek čerpá stále nové věci a byla by škoda zapomenout na léta prý nejkrásnější, na léta vysokoškolská..
Právě řeším zásadní dilema, jestli opět bydlet v Olomouci nebo nebydlet. Spolužačky z oboru jsou akční holky a tak téměř všechna povinná cvičení máme v jeden den. Jenže poctivka jako já by ráda navštěvovala i přednášky a tak se to ve mně mele, do toho ještě projekt pod katedrou výtvarky, který pořádně nevíme kdy začne. A tak v hlavě sčítám pro a sčítám proti a mám z toho pěkný maglajz(úžasné slovo:D), nejhorší na tom je, že za mě to nikdo nerozhodne a taky to, že na rozmyšlení mám asi jedno odpoledne:D. A tak rozpolcená vypisuju kamarádkám, co by dělaly ony na mém místě. Jsem z toho trochu jelen. Ale nevadí.
Mám za sebou opět lítání po čertech a ďáblech aneb Když vám onemocní vedoucí bakalářky právě tehdy, kdy se mají odevzdávat podklady. Ale jedna věc je dobrá, člověk se otrká a pak se nebojí zeptat a udělat ze sebe vola.
S Andym chodíme pravidelně na cvičák, dělá mi celkem radost kluk jeden ušatá, jen kdybych mu to občas nekazila, jsem někdy až přespříliš opatrná, což se samozřejmě promítá do jeho chování tak, že on je pravý opak:D
Co se týče cesty za něčím, co si říká pružné tělo, tak jsem účinila další z prvních kroků:) pořídila si minitrampolínku, nebyla sice ze značkového obchodu, ale nechtěla jsem hned investovat víc peněz, když nevím, jak mě to bude bavit.
Ve zkratce asi vše, uvidíme, kdy příjde chuť napsat něco delšího:)
Mějte se famfárově:))
A tak můj blogový deníček upadá a chátrá a já ztrácím vzpomínky na tuto dobu:) Tak bych měla zase začít psát, čas utíká rychle, mozek čerpá stále nové věci a byla by škoda zapomenout na léta prý nejkrásnější, na léta vysokoškolská..
Právě řeším zásadní dilema, jestli opět bydlet v Olomouci nebo nebydlet. Spolužačky z oboru jsou akční holky a tak téměř všechna povinná cvičení máme v jeden den. Jenže poctivka jako já by ráda navštěvovala i přednášky a tak se to ve mně mele, do toho ještě projekt pod katedrou výtvarky, který pořádně nevíme kdy začne. A tak v hlavě sčítám pro a sčítám proti a mám z toho pěkný maglajz(úžasné slovo:D), nejhorší na tom je, že za mě to nikdo nerozhodne a taky to, že na rozmyšlení mám asi jedno odpoledne:D. A tak rozpolcená vypisuju kamarádkám, co by dělaly ony na mém místě. Jsem z toho trochu jelen. Ale nevadí.
Mám za sebou opět lítání po čertech a ďáblech aneb Když vám onemocní vedoucí bakalářky právě tehdy, kdy se mají odevzdávat podklady. Ale jedna věc je dobrá, člověk se otrká a pak se nebojí zeptat a udělat ze sebe vola.
S Andym chodíme pravidelně na cvičák, dělá mi celkem radost kluk jeden ušatá, jen kdybych mu to občas nekazila, jsem někdy až přespříliš opatrná, což se samozřejmě promítá do jeho chování tak, že on je pravý opak:D
Co se týče cesty za něčím, co si říká pružné tělo, tak jsem účinila další z prvních kroků:) pořídila si minitrampolínku, nebyla sice ze značkového obchodu, ale nechtěla jsem hned investovat víc peněz, když nevím, jak mě to bude bavit.
Ve zkratce asi vše, uvidíme, kdy příjde chuť napsat něco delšího:)
Mějte se famfárově:))
sobota 9. listopadu 2013
Děkuju. Jak to tedy bude dál?
Včerejší výlev nepatřil k zrovna pozitivním. Tímto bych chtěla poděkovat Kriss a slečně L. za povzbudivé komentáře. Uvědomila jsem si, nejsem stavěná na to, abych do něčeho skákala po hlavě, nejspíš budu potřebovat pomalý rozjezd.
Musím se zastavit a popřemýšlet, co mě baví a tím směrem se dát. Ono když to člověka nebaví, asi těžko u toho zůstane a tak vzpomínám a přemýšlím.
Zbožňuju svého psa. Je to milouš, kterého jsme si dovezli z útulku. Je hrozně aktivní a nejspíš by prospělo nám oboum, kdybych se od něj učila:) Momentálně navštěvujeme místní cvičák, i když uznávám, že tento krok jsme měli udělat mnohem dřív, tak se uklidńuju, že snad není úplně pozdě:)
Kdysi dávno mě hrozně bavil aerobik, to spojení pohybu s hudbou...Bylo to super a já marně přemýšlím, proč jsem přestala. Tak zkusím prošmejdit internet a snad na něco narazím:)
Minulý rok mě oslovila jóga a pilates:) Pomalé protahování spojené s hlubokým dýcháním dělalo moc dobře mé krční páteři.
Sakra, když se tak zpětně dívám, proč já s tím přestávala vlastně, vždyť mě to bavilo a cítila jsem se fajn.
Achjo divná povaha.
každopádně už si nic nebudu slibovat a nechám tomu volný prostor. Uvidíme:)
Musím se zastavit a popřemýšlet, co mě baví a tím směrem se dát. Ono když to člověka nebaví, asi těžko u toho zůstane a tak vzpomínám a přemýšlím.
Zbožňuju svého psa. Je to milouš, kterého jsme si dovezli z útulku. Je hrozně aktivní a nejspíš by prospělo nám oboum, kdybych se od něj učila:) Momentálně navštěvujeme místní cvičák, i když uznávám, že tento krok jsme měli udělat mnohem dřív, tak se uklidńuju, že snad není úplně pozdě:)
Kdysi dávno mě hrozně bavil aerobik, to spojení pohybu s hudbou...Bylo to super a já marně přemýšlím, proč jsem přestala. Tak zkusím prošmejdit internet a snad na něco narazím:)
Minulý rok mě oslovila jóga a pilates:) Pomalé protahování spojené s hlubokým dýcháním dělalo moc dobře mé krční páteři.
Sakra, když se tak zpětně dívám, proč já s tím přestávala vlastně, vždyť mě to bavilo a cítila jsem se fajn.
Achjo divná povaha.
každopádně už si nic nebudu slibovat a nechám tomu volný prostor. Uvidíme:)
pátek 8. listopadu 2013
We found love in a hopeless place....
Ležím v čerstvě povlíknuté posteli, po pravé ruce mám rozbalenou čokoládu po levé sklenku vína a zapálenou svíčku....A to dnešek vypadal tak slibně...
Nevím, jak to mám napsat, abych správně vyjádřila své pocity. Když je člověk neupřímný k ostatním, je to zlé. Ale když je neupřímný k sobě? To je hodně zlé.
A tak mi u postele leží nové boty na cvičení, které jsem si koupila před týdnem s přesvědčením, že mě to donutí ze sebou něco udělat. Za celý týden jsem v nich cvičila pouze jednou. Taky už několik dní se snažím změnit svůj jídelníček, abych to dneska mohla tak krásně zabít čokoládou a vínem. A to jen kvůli tomu, že mi nevyšel plán na večer, což zapříčinilo mou špatnou náladu a já automaticky sáhla po těchto ,,zlepšovácích". A teď? Je mi hůř než předtím.
Kolikrát jsem už sama sobě slibovala, že to už konečně dokážu. Kolikrát už jsem začala. A kolikrát to zase vzdala. K vytáhnutí bílé vlaječky a kapitulaci mi stačí jeden problém, stres a když něco nejde podle plánu.
Jsem vážně slaboch a nejhorší na tom je, že už si ani nevěřím...nevěřím, že to dokážu, tolikrát jsem zklamala sama sebe. Fňukno...
A tak ve své bublině řeším své malé pády. Ale s vínem a čokoládou to asi moc nepůjde........
Jsou horší věci, větší problémy...ale stejně. Tečka.
Tahle písnička je momentálně moje srdcová. Lepší než originál. Věta we found love in a hopeless place tu vyznívá tak nějak lépe:) Opravdověji:)
Nevím, jak to mám napsat, abych správně vyjádřila své pocity. Když je člověk neupřímný k ostatním, je to zlé. Ale když je neupřímný k sobě? To je hodně zlé.
A tak mi u postele leží nové boty na cvičení, které jsem si koupila před týdnem s přesvědčením, že mě to donutí ze sebou něco udělat. Za celý týden jsem v nich cvičila pouze jednou. Taky už několik dní se snažím změnit svůj jídelníček, abych to dneska mohla tak krásně zabít čokoládou a vínem. A to jen kvůli tomu, že mi nevyšel plán na večer, což zapříčinilo mou špatnou náladu a já automaticky sáhla po těchto ,,zlepšovácích". A teď? Je mi hůř než předtím.
Kolikrát jsem už sama sobě slibovala, že to už konečně dokážu. Kolikrát už jsem začala. A kolikrát to zase vzdala. K vytáhnutí bílé vlaječky a kapitulaci mi stačí jeden problém, stres a když něco nejde podle plánu.
Jsem vážně slaboch a nejhorší na tom je, že už si ani nevěřím...nevěřím, že to dokážu, tolikrát jsem zklamala sama sebe. Fňukno...
A tak ve své bublině řeším své malé pády. Ale s vínem a čokoládou to asi moc nepůjde........
Jsou horší věci, větší problémy...ale stejně. Tečka.
čtvrtek 3. října 2013
Otočit se ke slunci a nechat stíny padnou za sebe
Jak tak koukám, uběhlo dost času, co jsem se ozvala naposledy. Nějak nebyl čas a popravdě ani nálada trávit jej u netu. vlastně ani pořádně nevím, očem bych psát měla či chtěla.
Asi to dnes pojmu formou terapie.
Po dlouhých prázdninách, které jsem strávila pracovně, nastal i nám vysokoškolákům školní rok. A hrne se to, jedno na druhé, druhé na třetí a mně je trochu teskno a taky se bojím. Bakalářka, státnice mě čekají až příští rok, ale jestli čas bude utíkat tak splašeně jak doteď, tak je to vlastně hrozně blízko. Všichni nám to připomínají a nakládají a nakládají. Tamta knížka, tamty skripta, úkol jeden, úkol druhý, úkol třetí atakdáledonekonečna.
Někdy si vážně připadám trochu jako blbec, všechno mi dlouho trvá, stojí mě to nemalé úsilí a stejně výsledky tomu neodpovídají. Per aspera ad astra. Asi bych si to měla napsat na zeď obrovským písmem, abych přestala být takový pesimista. Nevěřím si, mám malé sebevědomí a to je možná ta hlavní chyba, kolikrát si myslím správnou odpověď ale bojím se jí říct nahlas, protože mám strach, že je špatná. Pořád někomu ustupuju a přizpůsobuju se a mívám špatný pocit, když někomu nevyhovím.
Největší strach mám z toho, že kvůli nějaké hloupé zkoušce,nebudu moct dělat svou vysněnou práci. Chci pracovat s osobami s znevýhodněním, moc to chci, baví mě to neskutečně a naplňuje mě to. Co když se ale stane nějaká hloupá chyba a já školu nedostuduju. Možná se mi kdekdo vysměje, ale já to tak cítím. Proč je tak strašně důležitá teorie? Proč není důležitější praxe a vztah k lidem, to bych uspěla na A, tím jsem si jistá. Stydím se fňukat, vážně jo. jsou horší věci na světě, větší problémy. Měla bych být šťastná.
Tak proč nejsem?
Asi to dnes pojmu formou terapie.
Po dlouhých prázdninách, které jsem strávila pracovně, nastal i nám vysokoškolákům školní rok. A hrne se to, jedno na druhé, druhé na třetí a mně je trochu teskno a taky se bojím. Bakalářka, státnice mě čekají až příští rok, ale jestli čas bude utíkat tak splašeně jak doteď, tak je to vlastně hrozně blízko. Všichni nám to připomínají a nakládají a nakládají. Tamta knížka, tamty skripta, úkol jeden, úkol druhý, úkol třetí atakdáledonekonečna.
Někdy si vážně připadám trochu jako blbec, všechno mi dlouho trvá, stojí mě to nemalé úsilí a stejně výsledky tomu neodpovídají. Per aspera ad astra. Asi bych si to měla napsat na zeď obrovským písmem, abych přestala být takový pesimista. Nevěřím si, mám malé sebevědomí a to je možná ta hlavní chyba, kolikrát si myslím správnou odpověď ale bojím se jí říct nahlas, protože mám strach, že je špatná. Pořád někomu ustupuju a přizpůsobuju se a mívám špatný pocit, když někomu nevyhovím.
Největší strach mám z toho, že kvůli nějaké hloupé zkoušce,nebudu moct dělat svou vysněnou práci. Chci pracovat s osobami s znevýhodněním, moc to chci, baví mě to neskutečně a naplňuje mě to. Co když se ale stane nějaká hloupá chyba a já školu nedostuduju. Možná se mi kdekdo vysměje, ale já to tak cítím. Proč je tak strašně důležitá teorie? Proč není důležitější praxe a vztah k lidem, to bych uspěla na A, tím jsem si jistá. Stydím se fňukat, vážně jo. jsou horší věci na světě, větší problémy. Měla bych být šťastná.
Tak proč nejsem?
pátek 16. srpna 2013
Tak si zatančím...:))
Je to fajn a mám se skvěle...nacházím sama sebe...už netančím, nezpívám a nebrečím málo:) Že by nový vítr do plachet?:)
Tak zase balím:) Mám strach a zároveň se tam někde v koutku těším:) Bojím se těšit hodně, to se vždycky něco pokazí, tak se těším jen trošku...
tančím a zpívám....
:)))
Za týden možná sepíšu něco smysluplnějšího:)
Hlavně si zatančete;))
Tak zase balím:) Mám strach a zároveň se tam někde v koutku těším:) Bojím se těšit hodně, to se vždycky něco pokazí, tak se těším jen trošku...
tančím a zpívám....
:)))
Za týden možná sepíšu něco smysluplnějšího:)
Hlavně si zatančete;))
neděle 9. června 2013
Nitrozpyt
Dobrý večer všichni potencionální čtenáři tohoto článku jsou vás zajisté houfy a zástupy a každou chvilku samozřejmě sledujete mou stránku, jestli na ní něco nepřibylo, je mi to jasné ...
Někdy bych potřebovala přiložit si ke spánku kouzelnickou hůlku a myšlenky a pocity vytáhnout z hlavy a uzavřít je v myslánce. Bohužel, nejsem žádný Harry Potter a tak si o takovém jednoduchém vymazání mozku můžu nechat jenom zdát. Ale mám naštěstí svůj blogísek ve kterém své myšlenky můžu uzavřít.
Mám v sobě trochu zmatek. Brigáda není tak růžová, jak jsem si to já husa naivní plánovala...Ano jsem v oné pekárně, ale mám z toho smíšené pocity. Ve čtvrtek jsem přišla na osm ráno a odcházela v jedenáct večer. Doma jsem se našim absolutně vyčerpaná sesypala, nohy mě bolely aý u samého zadku ani jsem usnout nemohla, krční páteř taky protestovala a hlava nezůstala pozadu...Byla jsem v háji naprostém a při představě dalšího pracovního dne se mi dělalo mdlo, nepočítala jsem zkrátka s tím, že budu dělat 15 hodin v kuse za 50 káčé na hodinu. Na druhý den jsem tedy nakráčela odhodlaná pobalit si sakypaky a čao pipi. Dopadlo to nakonec jinak, můžu odcházet dřív po domluvě s pekařkou, ale příjde mi, jakoby šéfová do mě s tímto trochu rýpala, včera mi řekla třeba- běž už ať nejsi zas unavená...Nevím možná hledám mouchy tam kde nejsou a možná jsem trochu přecitlivělá...Jinak ta práce není až tak hrozná, včera mě to i docela bavilo.
Mám takový pocit, že se nějak přestávám radovat z těch věci, ze kterých jsem se dokázala radovat dříve a mám z toho trochu výčitky, protože já nemám právo být smutná a nespokojená, mám to nejdůležitější a to zdraví, rodinu, přítele, školu...Jenže něco mi asi chybí...chybí mi kamarádka a nemyslím tu kamarádku, kterých mám spoustu, myslím tu nejlepší, tu se kterou bych mohla jít ven a říct, ji o všem co mě trápí, poslechnout si, co trápí jí a zasmát se společně.
Jednu takovou jsem měla, jedinou a jedinečnou. Vlastně ji mám pořád, ale už ne tolik. Problém je v tom, že už máme každá svůj život a každá někde krapet jinde, to ale neznamená, že se občas nesejdeme. Strašně se těším na ty chvilky, i když už to není jak za starých časů pořád je to jediná kamarádka, které řeknu vše. Strašně ráda bych vrátila zpátky čas, vymazala všechny naše žabomyší války a nahradila je těmi skvělými okamžiky, které mám uložené v paměti. Byla to opravdu ta nejlepší kamarádka, taková se kterou jsem dokázala mluvit hodiny a pořád jsme si měly co říct. Zažily jsme toho spolu tolik, hrály spolu házenou, zamilovávaly se do házenkářů, záchvaty smíchu bych snad ani nedokázala spočítat. O prázdninách jsme byly pořád někde venku a podnikaly spoustu věcí, tak strašně bych chtěla vrátit ty časy zpátky. Teď už obě studujeme, navíc každá v jiném městě, máme své přítele a tak jsou naše setkání omezena.Je mi vážně líto toho času, který jsme promarnily hádkami a nebavením se. Chtěla bych zvednout sluchátko, vyťukat číslo na pevnou linku, zeptat se jestli je doma, nechat si ji zavolat k telefonu a zeptat se ji, jestli nechce jít ven, že budu čekat u branky. Šly bychom na dětské hříště, sedly si na houpačky a povídaly si.
Chybí mi, zvláště teď o prázdninách, když jsem u nás doma, nemám povinnosti ohledně školy a ve chvílích volna sedím doma u knížek či počítače, protože milý chodí do práce. Nemůže jí nikdo nahradit a i když jsme teď každá jinde, vždycky bude ona tou mou nejlepší kamarádkou. Troufám si tvrdit, že jsem měla to štěstí poznat pravé přátelství.
Achjo, vážně nehýřím dobrou náladou. To znamená jediné, pustit si nějakou šílenou americkou číčovinu a snažit se nemyslet. Psychologické drama, autobiografické snímky či thrilery by teď nebyly dobrou volbou. Stáhla jsem si nějakou kýčovinu na entou Marmaduk se to jmenuje, tak třeba mi to mozek vymaže..
Tak vám přeji pokud možno, co nejpříjemnější večer.
Mějte se famfárově
Někdy bych potřebovala přiložit si ke spánku kouzelnickou hůlku a myšlenky a pocity vytáhnout z hlavy a uzavřít je v myslánce. Bohužel, nejsem žádný Harry Potter a tak si o takovém jednoduchém vymazání mozku můžu nechat jenom zdát. Ale mám naštěstí svůj blogísek ve kterém své myšlenky můžu uzavřít.
Mám v sobě trochu zmatek. Brigáda není tak růžová, jak jsem si to já husa naivní plánovala...Ano jsem v oné pekárně, ale mám z toho smíšené pocity. Ve čtvrtek jsem přišla na osm ráno a odcházela v jedenáct večer. Doma jsem se našim absolutně vyčerpaná sesypala, nohy mě bolely aý u samého zadku ani jsem usnout nemohla, krční páteř taky protestovala a hlava nezůstala pozadu...Byla jsem v háji naprostém a při představě dalšího pracovního dne se mi dělalo mdlo, nepočítala jsem zkrátka s tím, že budu dělat 15 hodin v kuse za 50 káčé na hodinu. Na druhý den jsem tedy nakráčela odhodlaná pobalit si sakypaky a čao pipi. Dopadlo to nakonec jinak, můžu odcházet dřív po domluvě s pekařkou, ale příjde mi, jakoby šéfová do mě s tímto trochu rýpala, včera mi řekla třeba- běž už ať nejsi zas unavená...Nevím možná hledám mouchy tam kde nejsou a možná jsem trochu přecitlivělá...Jinak ta práce není až tak hrozná, včera mě to i docela bavilo.
Mám takový pocit, že se nějak přestávám radovat z těch věci, ze kterých jsem se dokázala radovat dříve a mám z toho trochu výčitky, protože já nemám právo být smutná a nespokojená, mám to nejdůležitější a to zdraví, rodinu, přítele, školu...Jenže něco mi asi chybí...chybí mi kamarádka a nemyslím tu kamarádku, kterých mám spoustu, myslím tu nejlepší, tu se kterou bych mohla jít ven a říct, ji o všem co mě trápí, poslechnout si, co trápí jí a zasmát se společně.
Jednu takovou jsem měla, jedinou a jedinečnou. Vlastně ji mám pořád, ale už ne tolik. Problém je v tom, že už máme každá svůj život a každá někde krapet jinde, to ale neznamená, že se občas nesejdeme. Strašně se těším na ty chvilky, i když už to není jak za starých časů pořád je to jediná kamarádka, které řeknu vše. Strašně ráda bych vrátila zpátky čas, vymazala všechny naše žabomyší války a nahradila je těmi skvělými okamžiky, které mám uložené v paměti. Byla to opravdu ta nejlepší kamarádka, taková se kterou jsem dokázala mluvit hodiny a pořád jsme si měly co říct. Zažily jsme toho spolu tolik, hrály spolu házenou, zamilovávaly se do házenkářů, záchvaty smíchu bych snad ani nedokázala spočítat. O prázdninách jsme byly pořád někde venku a podnikaly spoustu věcí, tak strašně bych chtěla vrátit ty časy zpátky. Teď už obě studujeme, navíc každá v jiném městě, máme své přítele a tak jsou naše setkání omezena.Je mi vážně líto toho času, který jsme promarnily hádkami a nebavením se. Chtěla bych zvednout sluchátko, vyťukat číslo na pevnou linku, zeptat se jestli je doma, nechat si ji zavolat k telefonu a zeptat se ji, jestli nechce jít ven, že budu čekat u branky. Šly bychom na dětské hříště, sedly si na houpačky a povídaly si.
Chybí mi, zvláště teď o prázdninách, když jsem u nás doma, nemám povinnosti ohledně školy a ve chvílích volna sedím doma u knížek či počítače, protože milý chodí do práce. Nemůže jí nikdo nahradit a i když jsme teď každá jinde, vždycky bude ona tou mou nejlepší kamarádkou. Troufám si tvrdit, že jsem měla to štěstí poznat pravé přátelství.
Achjo, vážně nehýřím dobrou náladou. To znamená jediné, pustit si nějakou šílenou americkou číčovinu a snažit se nemyslet. Psychologické drama, autobiografické snímky či thrilery by teď nebyly dobrou volbou. Stáhla jsem si nějakou kýčovinu na entou Marmaduk se to jmenuje, tak třeba mi to mozek vymaže..
Tak vám přeji pokud možno, co nejpříjemnější večer.
Mějte se famfárově
středa 29. května 2013
Naposledy náctiletá:)
Pane jo:) Ten čas utíká jako splašený:)
Zítra to bude 20 let, co jsem se v porodnici v Čeladné poprvé nadechla:) Prý jsem mamču solidně potrápila, ven se mi příliš nechtělo a při hraní s pupeční šňůrou jsem si jí obmotala kolem krku:D No jo šikula už od mala:) Nešlo to jinak a máma moje nebohá musela podstoupit císařský řez:) Utrpení se jí vrátilo v podobě krásného, hlaďoučkého mimča, které ji ostatní maminky záviděly, protože jejich děti narozené přirozenou cestou byly pomačkané, vrásčité a nepěkně zbarvené :D Aspoň tedy v raném věku jsem byla na chviličku krásná:D
Vynechám historky z dětství, které mi babičky rády připomínají na každé oslavě, třeba to, jak jsem si nacpala pecky z třešní do nosu a málem se udusila:P
Myslím si, že jsem našim dělala docela radost, až na to, že už od mala mi pusa jela trochu popředu a ve školce věděli pokaždé všichni všechno, co se odehrává u nás doma:D
Základná školou jsem prošla úspěšně. Už od mala mám tendence dělat věci na maximum, takže jsem sbírala jedničky, akorát tuším, že za těch devět let mi jednou vysvědčení pokazila dvojka z matiky:) Účastnila jsem se nejrůzějších soutěží, sbírala diplomy a pochvaly ředitele. Taky jsem byla předsedou třídy, takže i děcka mě braly a myslím, že docela měly rády:) Nevychloubám se, samozřejmě i já jsem zažila momenty, kdy jsem udělala nějakou blbost, ale pokaždé jsem si chybu uvědomila, trpce ji olitovala a dodnes, když si na nějakou vzpomenu, tak mám chuť strčit hlavu do písku:)
Za to, že jsem v pubertě netropila žádné větší hlouposti vděčím mimo jiné sportu, konkrétně házené, kterou jsem doslova žila a užila si v ní kopec srandy a získala plno přátel a super zážitků:)
Pak přišlo gymnázium, které mi kromě opravdu intenzivního učení přineslo spoustu nových přátel, známých a taky plno nezapomenutelných okamžiků.
A teď? První ročník vysoké mám za sebou:) Úspěšně:) Průměr mého dosavadního studia je 1, 4 což jsem neměla ani na gymplu:) A tím chci říct, že když si vyberete školu, která vás opravdu baví, tak i to učení bude snesitelnější:)
Teď tu tak sedím a hloubám, přepadá mě trochu nostalgie:) přece jen od zítřka už budu cetka:) A prý po dvacítce život utíká mnohem rychleji:) No uvidíme:) Hlavní je užívat si jej:) prožít ho ne přežít:) A když už mám takové štěstí, že jsem zdravá, mám fungující rodinu, finančně nestrádáme, tak by byl přímo hřích ten život jen tak promrhat:) Možná právě proto studuju takovou školu:) Chci pomáhat lidem, ke kterým osud nebyl tak štědrý jako ke mně:)
Uvažovala jsem, že bych zde na blogu semtam postovala článek věnující se určité skupině znevýhodněných osob. Můj obor mě velmi zajímá, tak proč nešířit osvětu i dál:) Dnešní společnost je bohužel plná předsudků a mýtů, které je třeba bořit:) Jasně nedělám si naděje, že změním svět, ale kdyby články přiměly jednoho jediného člověka změnit pohled na věc, tak budu ráda a budu si moct říct, že to k něčemu bylo:)
Je to až neskutečné, že do školy se podívám až za tři měsíce a nějaký ten týden:) Musím ty prázdninky využít nějak smysluplně:) Minulý rok jsem bohužel nesehnala brigádu a tři měsíce strávené doma byly hrozné, teda jako ne hrozné, ale nevěděla jsem kudy tudy:) připadala jsem si jako lev v kleci a byla pěkně protivná:)
Letos to snad bude lepší:) Nechci nic zakřiknout, ale zítra bych měla jít už na brigádu do pekárny:) jen doufám, že to budu zvládat:) Ono to bude asi jiné, než když člověk peče doma nebo dokonce s mamkou:) Zase na druhou stranu úplné ohřeblo nejsem a učím se docela rychle, tak snad nic nepokazím hned první den:))
Vidím, že jsem se rozepsala asi víc než jsem chtěla, ale to nevadí:) Semtam je třeba vyhodit myšlenky z hlavy a dát prostor novým:)
Na závěr tu máte písničku na lepší náladu:) Symbolizuje pro mě léto víc než nějaká jiná a nejen proto, že má léto v názvu:)
Tak se mějte krásně:)
Zítra to bude 20 let, co jsem se v porodnici v Čeladné poprvé nadechla:) Prý jsem mamču solidně potrápila, ven se mi příliš nechtělo a při hraní s pupeční šňůrou jsem si jí obmotala kolem krku:D No jo šikula už od mala:) Nešlo to jinak a máma moje nebohá musela podstoupit císařský řez:) Utrpení se jí vrátilo v podobě krásného, hlaďoučkého mimča, které ji ostatní maminky záviděly, protože jejich děti narozené přirozenou cestou byly pomačkané, vrásčité a nepěkně zbarvené :D Aspoň tedy v raném věku jsem byla na chviličku krásná:D
Vynechám historky z dětství, které mi babičky rády připomínají na každé oslavě, třeba to, jak jsem si nacpala pecky z třešní do nosu a málem se udusila:P
Myslím si, že jsem našim dělala docela radost, až na to, že už od mala mi pusa jela trochu popředu a ve školce věděli pokaždé všichni všechno, co se odehrává u nás doma:D
Základná školou jsem prošla úspěšně. Už od mala mám tendence dělat věci na maximum, takže jsem sbírala jedničky, akorát tuším, že za těch devět let mi jednou vysvědčení pokazila dvojka z matiky:) Účastnila jsem se nejrůzějších soutěží, sbírala diplomy a pochvaly ředitele. Taky jsem byla předsedou třídy, takže i děcka mě braly a myslím, že docela měly rády:) Nevychloubám se, samozřejmě i já jsem zažila momenty, kdy jsem udělala nějakou blbost, ale pokaždé jsem si chybu uvědomila, trpce ji olitovala a dodnes, když si na nějakou vzpomenu, tak mám chuť strčit hlavu do písku:)
Za to, že jsem v pubertě netropila žádné větší hlouposti vděčím mimo jiné sportu, konkrétně házené, kterou jsem doslova žila a užila si v ní kopec srandy a získala plno přátel a super zážitků:)
Pak přišlo gymnázium, které mi kromě opravdu intenzivního učení přineslo spoustu nových přátel, známých a taky plno nezapomenutelných okamžiků.
A teď? První ročník vysoké mám za sebou:) Úspěšně:) Průměr mého dosavadního studia je 1, 4 což jsem neměla ani na gymplu:) A tím chci říct, že když si vyberete školu, která vás opravdu baví, tak i to učení bude snesitelnější:)
Teď tu tak sedím a hloubám, přepadá mě trochu nostalgie:) přece jen od zítřka už budu cetka:) A prý po dvacítce život utíká mnohem rychleji:) No uvidíme:) Hlavní je užívat si jej:) prožít ho ne přežít:) A když už mám takové štěstí, že jsem zdravá, mám fungující rodinu, finančně nestrádáme, tak by byl přímo hřích ten život jen tak promrhat:) Možná právě proto studuju takovou školu:) Chci pomáhat lidem, ke kterým osud nebyl tak štědrý jako ke mně:)
Uvažovala jsem, že bych zde na blogu semtam postovala článek věnující se určité skupině znevýhodněných osob. Můj obor mě velmi zajímá, tak proč nešířit osvětu i dál:) Dnešní společnost je bohužel plná předsudků a mýtů, které je třeba bořit:) Jasně nedělám si naděje, že změním svět, ale kdyby články přiměly jednoho jediného člověka změnit pohled na věc, tak budu ráda a budu si moct říct, že to k něčemu bylo:)
Je to až neskutečné, že do školy se podívám až za tři měsíce a nějaký ten týden:) Musím ty prázdninky využít nějak smysluplně:) Minulý rok jsem bohužel nesehnala brigádu a tři měsíce strávené doma byly hrozné, teda jako ne hrozné, ale nevěděla jsem kudy tudy:) připadala jsem si jako lev v kleci a byla pěkně protivná:)
Letos to snad bude lepší:) Nechci nic zakřiknout, ale zítra bych měla jít už na brigádu do pekárny:) jen doufám, že to budu zvládat:) Ono to bude asi jiné, než když člověk peče doma nebo dokonce s mamkou:) Zase na druhou stranu úplné ohřeblo nejsem a učím se docela rychle, tak snad nic nepokazím hned první den:))
Vidím, že jsem se rozepsala asi víc než jsem chtěla, ale to nevadí:) Semtam je třeba vyhodit myšlenky z hlavy a dát prostor novým:)
Na závěr tu máte písničku na lepší náladu:) Symbolizuje pro mě léto víc než nějaká jiná a nejen proto, že má léto v názvu:)
Tak se mějte krásně:)
pondělí 27. května 2013
Rakeťáci už jsou zase tady:)
A zkazí vám všechny vaše snahy:)) Ha! Lekli jste se co?:)
Jen jsem chtěla dát na vědomost, že žiju:)Žiju a dokonce i s dokončeným 1. ročníkem vysokoškolského studia jupíjájej:))
So come on summer paradise:))
Jen jsem chtěla dát na vědomost, že žiju:)Žiju a dokonce i s dokončeným 1. ročníkem vysokoškolského studia jupíjájej:))
So come on summer paradise:))
pondělí 8. dubna 2013
Facka zleva, facka zprava...:)
Pfff, je to v háji zeleném...Ani nevím, jak začít:)
Šly jsme si tak s holkama v Olomouci přes Horní náměstí a naši pozornost upoutaly bílé stany. Po bližším prozkoumání se ukázalo, že jsou to stany speciálně postavené kvůli světovému dni zdraví. No a studenti medicíny zde pro širokou veřejnost měřili takové ty srandy jako tuk, bmi, cukr, tlak atd.
Tak jsme to s kámoškou ze srandy hecly a samozřejmě si nechaly změřit tuk. Teda vážení byla to pěkná pecka mezi oči. To že BMI mám na hranici normálního a obézního chlapa až tak neřeším, ale ten tuk. Pfff, norma je 25 % a já měla 39%. Samozřejmě jsme se spolužačkou, která dopadla stejně vtipkovaly a braly to s úsměvem, ale teď jak jsem sama, tak nevím jestli se mám dál smát nebo spíš brečet:)
No nic asi se usměju a zkusím s tím dál něco dělat:)
A protože snídaně je základ úspěchu:) Dávám sem fotky mých snídaní:)
Už se těším na ráno:)
Šly jsme si tak s holkama v Olomouci přes Horní náměstí a naši pozornost upoutaly bílé stany. Po bližším prozkoumání se ukázalo, že jsou to stany speciálně postavené kvůli světovému dni zdraví. No a studenti medicíny zde pro širokou veřejnost měřili takové ty srandy jako tuk, bmi, cukr, tlak atd.
Tak jsme to s kámoškou ze srandy hecly a samozřejmě si nechaly změřit tuk. Teda vážení byla to pěkná pecka mezi oči. To že BMI mám na hranici normálního a obézního chlapa až tak neřeším, ale ten tuk. Pfff, norma je 25 % a já měla 39%. Samozřejmě jsme se spolužačkou, která dopadla stejně vtipkovaly a braly to s úsměvem, ale teď jak jsem sama, tak nevím jestli se mám dál smát nebo spíš brečet:)
No nic asi se usměju a zkusím s tím dál něco dělat:)
A protože snídaně je základ úspěchu:) Dávám sem fotky mých snídaní:)
 |
| Královská nedělní snídaně:) Banánové lívance, pomík, bílý jogurt s hořkou čokoládou:) |
 |
| Supr trupr kaše:) Vločky, mléko, med, kokos a banán:) |
 |
| Opět banánová palačinka nahoře kostička roztopené milky a bílý jogurt se skořicí:) |
 |
| Nevypadá to zrovna vydatně, ale zasytilo:) Bebe Dobré ráno, ve sklínce je rozmixovaný jogurt s banánem, mlékem a skořicí:) |
 | ||
| Ovesná kaše s jahůdkama:) |
středa 27. března 2013
Metla lidstva:)
Ahoj blogu!
Dnešní nálada je poněkud přemýšlivá, tudíž i článek bude takový:) Jo jdu se nad sebou zamyslet:)
Schválně, co vás napadlo při pohledu na název článku. Že vás napadl alkohol? Pokud ano, tak chválím, že si uvědomujete, že je to taky jedna z metel lidstva. Dneska ale budu psát snad o té největší metle. I n t e r n e t.
Nebudu to brát nijak obecně, napasuju to na svou osobu. Předem tleskám těm, kteří nemají problém s trávením kvanta času na internetu:)
Tak jak to teda vypadá u mě? Ráno sotva rozlepím oči, sahám po notebooku. Od té doby co máme wifi, nemusím ani vstávat z postele. Rozjedu internet a už to jede efbíčko, blogger, maily. Jdu posnídat a hádejte co? Po snídani to kolečko zkontroluju ještě jednou, co kdyby se něco změnilo že jo. Přes týden pak vyrazím do školy, nechám si odumírat ruku psaním zápisků z přednášek a konečně internet na chvíli vypustím z hlavy. Příjdu domů a první věc? Naše známé kolečko obohacené projížděním článků na seznamu, čtením horoskopů, koukáním na videa a seriály, filmy a dalši veledůležité věci, bez kterých by můj den nebyl dnem:P Samozřejmě nesmí poté chybět večerní zkontrolování veškerých mých účtů na internetu a až poté mohu s klidným svědomím a s nějakým seriálem ulehnout:P
Doufám, že jste v předchozím odstavci vycítili tu ironii. Jo v tomhle ohledu sebou pohrdám. Vzpomínám na časy, kdy jsme neměli doma ani počítač natož internet. Lituju dnešních dětí, které na tom vyrůstají. Já své dětství prožila venku a v knížkách. Knížky, společnice moje milované, já na ně úplně zanevřela. Dřív jsem zmákla i dvě denně a řekla bych, že mě to obohacovalo více než tupé civění na seriály. Je to metla a až teď si uvědomuju, jak hrozná. Žiju nějaký cizí život seriálových postav a na ten můj nemám skrz tohle čas.
Víte, hodně obdivuju lidi, kteří stíhají milión věcí, ale nikdy mě nenapadlo, že bych k těm lidem mohla patřit taky:) Vždyť stačí jenom zvednout zadek od virtuálního světa a užívat si světa skutečného.
Co jsem tímto článkem chtěla říct?
Říct ani tak nic. Jen jsem potřebovala si uvědomit kolik drahocenného času trávím mimo skutečnou realitu. Škoda, že se tu nemůže zhmotnit člověk, který by mě kopnul do zadnice:)
Nu nic nezbývá než přistoupit ke změnám:)
Tak se mějte famfárově a neseďte za tím netem pořád:)
Dnešní nálada je poněkud přemýšlivá, tudíž i článek bude takový:) Jo jdu se nad sebou zamyslet:)
Schválně, co vás napadlo při pohledu na název článku. Že vás napadl alkohol? Pokud ano, tak chválím, že si uvědomujete, že je to taky jedna z metel lidstva. Dneska ale budu psát snad o té největší metle. I n t e r n e t.
Nebudu to brát nijak obecně, napasuju to na svou osobu. Předem tleskám těm, kteří nemají problém s trávením kvanta času na internetu:)
Tak jak to teda vypadá u mě? Ráno sotva rozlepím oči, sahám po notebooku. Od té doby co máme wifi, nemusím ani vstávat z postele. Rozjedu internet a už to jede efbíčko, blogger, maily. Jdu posnídat a hádejte co? Po snídani to kolečko zkontroluju ještě jednou, co kdyby se něco změnilo že jo. Přes týden pak vyrazím do školy, nechám si odumírat ruku psaním zápisků z přednášek a konečně internet na chvíli vypustím z hlavy. Příjdu domů a první věc? Naše známé kolečko obohacené projížděním článků na seznamu, čtením horoskopů, koukáním na videa a seriály, filmy a dalši veledůležité věci, bez kterých by můj den nebyl dnem:P Samozřejmě nesmí poté chybět večerní zkontrolování veškerých mých účtů na internetu a až poté mohu s klidným svědomím a s nějakým seriálem ulehnout:P
Doufám, že jste v předchozím odstavci vycítili tu ironii. Jo v tomhle ohledu sebou pohrdám. Vzpomínám na časy, kdy jsme neměli doma ani počítač natož internet. Lituju dnešních dětí, které na tom vyrůstají. Já své dětství prožila venku a v knížkách. Knížky, společnice moje milované, já na ně úplně zanevřela. Dřív jsem zmákla i dvě denně a řekla bych, že mě to obohacovalo více než tupé civění na seriály. Je to metla a až teď si uvědomuju, jak hrozná. Žiju nějaký cizí život seriálových postav a na ten můj nemám skrz tohle čas.
Víte, hodně obdivuju lidi, kteří stíhají milión věcí, ale nikdy mě nenapadlo, že bych k těm lidem mohla patřit taky:) Vždyť stačí jenom zvednout zadek od virtuálního světa a užívat si světa skutečného.
Co jsem tímto článkem chtěla říct?
Říct ani tak nic. Jen jsem potřebovala si uvědomit kolik drahocenného času trávím mimo skutečnou realitu. Škoda, že se tu nemůže zhmotnit člověk, který by mě kopnul do zadnice:)
Nu nic nezbývá než přistoupit ke změnám:)
Tak se mějte famfárově a neseďte za tím netem pořád:)
středa 13. března 2013
Ze všedních dnů přes noc udělat pátky!:)
Kéž by to tak fungovalo:)
Máte se?:) U mě dobrý teda až na pár věcí:) A těch pár věcí je třeba zaznamenat, co bych to jinak byla za fandu blogového deníčku:)
Nuže začnu:) Áchjo nikdy přesně nevím jak:)
První věc, která není až tak dobrá je to, že letní semestr je v plném proudu. No jo, nic tak zvláštního já vím. Nebýt členkou přičinlivé studijní skupiny, tak se na to možná koukám jinak. Prostě to teď vypadá tak, že holky z oboru teď prosí každého profesora o předtermíny. Zpočátku jsem souhlasila, některé předměty bude fajn mít za sebou a o zkouškovém toho nemít tolik. Jenže teď to vypadá tak, že jsme si nejspíš celé zkouškové přesunuly na dřív:D takže za tři týdny to odstartuje první zkouška a hned následují další, což mě upřímně děsí, protože jen na jednu z nich máme nastudovat dvoje skripta a dvě knížky. Sám pan doktor nám na přednášce oznámil, že ho budeme nenávidět, že to bude opravdu těžké, ale že je to nezbytné:) Ať žije stres! Možná mě tak neděsí ten fakt, že jsou zkoušky, děsí mě to, že za dobu po zkouškovém jsem pěkně zlenivěla, rozdívala jsem si seriály, které prostě musím shlédnout!:D
A jak uslyším někoho říct, že dneska udělá školu každý, tak ho asi bacím něčím po hlavě:P
Teď zas něco k zamyšlení:) V pátek jsem měla blokovou výuku předmětu Prostorová orientace osob se zdravotním postižením. Byl to céčkový předmět a zápočet byl za docházku, takže 2 kredity k dobru a navíc mi to hodně dalo. Blok trval cca od 8:30 do 14:00 během této doby jsme jednak měli přednášku o osobách nevidomých, se zbytky zraku či s poruchami binokulárního vidění. Dozvěděli jsme se spoustu věcí o tom, jak by jim mělo být uzpůsobené prostředí, jak by se měl chovat osobní asistent a mnoho dalších:) Pak jsme si to sami vyzkoušeli. ve dvojicích, kdy jeden měl na očích klapky a v ruce bílou hůl a druhý jej hlídal, jsme se napřed vydali napříč školními chodbami.Ceím si tuto zkušenost, pro mě bylo strašně těžké zorientovat se v té nekonečné tmě, ještě když byl kolem mě hluk a já měla pocit, že všichni jsou strašně blízko. Poté jsme se vydali i ven a řeknu vám, to byl teprve zážitek!:) Jít přes přechod a nevidět. pořád jsem měla strach, že jsem strašně blízko aut. ozvučený přechod se ještě dal, ale neozvučený, kdy jsem musela napínat uši a snažila se identifikovat, jestli z této strany jede či nejede auto. byla to tedy pěkná fuška vážení. Už jít poslepu rovně je hrozně těžké, což jsme si taky vyzkoušeli. Schválně zkuste si někdy zavázat oči jít na nějaké bezpečné místo a zkuste jít rovně:) Mně se to teda nepodařilo:) Jsem strašně ráda, že jsem si tento předmět zapsala:) Byla to cenná zkušenost:) I když jsem kvůli tomu přijela ze školy v pátek večer:)
Jinak, zamilovala jsem si další cvičení:) Tentokrát Pilates:) Naprosto mi vyhovuje, je to prostě relax, kde se posiluje a protahuje tahem, žádné prudké pohyby, důležité je správně prodýchávat do bříška:) Docela švanda zjistit, že neumím ani dýchat:)) Při nádechu by se bříško mělo vypoulit a při výdechu stáhnout. Nevím, jak je to možné, ale doteď jsem to měla naopak:D
Další příjemnou věcí je to, že jsme se spolužačkou objevily moc hezkou čajovnu. Jmenuje se Kratochvíle a je to tam vážně skvělé a pro studentskou peněženku krapet příjemnější než v Dobré čajovně:) Dneska jdeme s holkama zase a už se mooc těším na výborný babiččin čaj:)
Když se teď tak zběžně dívám, zatím pořád převažují ty dobré věci:) Nu ale je třeba namotivovat se a opět se ponořit do studia:) Tak zase někdy:)
Nová závislácká písnička:)
Máte se?:) U mě dobrý teda až na pár věcí:) A těch pár věcí je třeba zaznamenat, co bych to jinak byla za fandu blogového deníčku:)
Nuže začnu:) Áchjo nikdy přesně nevím jak:)
První věc, která není až tak dobrá je to, že letní semestr je v plném proudu. No jo, nic tak zvláštního já vím. Nebýt členkou přičinlivé studijní skupiny, tak se na to možná koukám jinak. Prostě to teď vypadá tak, že holky z oboru teď prosí každého profesora o předtermíny. Zpočátku jsem souhlasila, některé předměty bude fajn mít za sebou a o zkouškovém toho nemít tolik. Jenže teď to vypadá tak, že jsme si nejspíš celé zkouškové přesunuly na dřív:D takže za tři týdny to odstartuje první zkouška a hned následují další, což mě upřímně děsí, protože jen na jednu z nich máme nastudovat dvoje skripta a dvě knížky. Sám pan doktor nám na přednášce oznámil, že ho budeme nenávidět, že to bude opravdu těžké, ale že je to nezbytné:) Ať žije stres! Možná mě tak neděsí ten fakt, že jsou zkoušky, děsí mě to, že za dobu po zkouškovém jsem pěkně zlenivěla, rozdívala jsem si seriály, které prostě musím shlédnout!:D
A jak uslyším někoho říct, že dneska udělá školu každý, tak ho asi bacím něčím po hlavě:P
Teď zas něco k zamyšlení:) V pátek jsem měla blokovou výuku předmětu Prostorová orientace osob se zdravotním postižením. Byl to céčkový předmět a zápočet byl za docházku, takže 2 kredity k dobru a navíc mi to hodně dalo. Blok trval cca od 8:30 do 14:00 během této doby jsme jednak měli přednášku o osobách nevidomých, se zbytky zraku či s poruchami binokulárního vidění. Dozvěděli jsme se spoustu věcí o tom, jak by jim mělo být uzpůsobené prostředí, jak by se měl chovat osobní asistent a mnoho dalších:) Pak jsme si to sami vyzkoušeli. ve dvojicích, kdy jeden měl na očích klapky a v ruce bílou hůl a druhý jej hlídal, jsme se napřed vydali napříč školními chodbami.Ceím si tuto zkušenost, pro mě bylo strašně těžké zorientovat se v té nekonečné tmě, ještě když byl kolem mě hluk a já měla pocit, že všichni jsou strašně blízko. Poté jsme se vydali i ven a řeknu vám, to byl teprve zážitek!:) Jít přes přechod a nevidět. pořád jsem měla strach, že jsem strašně blízko aut. ozvučený přechod se ještě dal, ale neozvučený, kdy jsem musela napínat uši a snažila se identifikovat, jestli z této strany jede či nejede auto. byla to tedy pěkná fuška vážení. Už jít poslepu rovně je hrozně těžké, což jsme si taky vyzkoušeli. Schválně zkuste si někdy zavázat oči jít na nějaké bezpečné místo a zkuste jít rovně:) Mně se to teda nepodařilo:) Jsem strašně ráda, že jsem si tento předmět zapsala:) Byla to cenná zkušenost:) I když jsem kvůli tomu přijela ze školy v pátek večer:)
Jinak, zamilovala jsem si další cvičení:) Tentokrát Pilates:) Naprosto mi vyhovuje, je to prostě relax, kde se posiluje a protahuje tahem, žádné prudké pohyby, důležité je správně prodýchávat do bříška:) Docela švanda zjistit, že neumím ani dýchat:)) Při nádechu by se bříško mělo vypoulit a při výdechu stáhnout. Nevím, jak je to možné, ale doteď jsem to měla naopak:D
Další příjemnou věcí je to, že jsme se spolužačkou objevily moc hezkou čajovnu. Jmenuje se Kratochvíle a je to tam vážně skvělé a pro studentskou peněženku krapet příjemnější než v Dobré čajovně:) Dneska jdeme s holkama zase a už se mooc těším na výborný babiččin čaj:)
Když se teď tak zběžně dívám, zatím pořád převažují ty dobré věci:) Nu ale je třeba namotivovat se a opět se ponořit do studia:) Tak zase někdy:)
Nová závislácká písnička:)
pondělí 4. března 2013
Preocupat cu gura ta:)
Na dnešní úžasný slunečný den vám posílám pozdrav z olomouckého bytečku, v podobě Smileyho:) Enjoy:)
sobota 2. března 2013
Mišmaš:)
Ahoj všichni!:)
Právě jsem se vrátila s oslavy bratránkových narozenin:) Sešli jsme se jako pokaždé ve stejně sestavě, kterou mám moc ráda:) Nejsou to ty nudné oslavy, kdy sledujete hodinovou ručičku:) Smějeme se, bavíme a utíká to rychle:) Strýc pořád dolévá víno a tak mám teď podivně lehkou hlavu:)
Bratránkovi jsme se sestrou stvořily muffinový dort, hodím sem fotku až ji přetáhnu z foťáku;) myslím, že se nám to povedlo:)
A co dál?:) zamilovala jsem se:)Ptáte se do čeho/koho? Do jógy:) Chodím v Olomouci každou středu a je to výborné:) Ten pocit, když se natahuje celé tělo, když každou lekci toho zvládáte více a více:) Víte ta změna o které jsem psala dříve se netýká až tak hubnutí:) Chci být pružná a ohebná a ne si pořád připadat, jak slon v porcelánu:) navíc, co jsem začala pravidelně cvičit, tak mě nebolí krční páteř, což je pro mě neskutečný pocit, který jsem dlouho nezažila:) Vždycky, když se mi nechce vykopat se z bytu a jít cvičit, tak si vzpomenu na ten skvělý pocit, který jsem měla při závěrečné relaxaci, kdy ležíme se zavřenýma očima, představujeme si sami sebe na pustém ostrově, jak ležíme v horkém písku a svítí sluníčko:) když vycházím, tak jsem strašně klidná, mám čistou hlavu a přitom spoustu energie, kterou o půl osmé večer rozhodně nemívávám:) Je to zkrátka pecka!:)
Jaro!Jaro!Jaro! Třikrát sláva Oskarovi, že si dal říct a konečně svítí!:)Sakra, jak mi tohle chybělo:) na jaro jsem úplný úchyl, jakmile ucítím první záchvěvy, tak se ze mě stává jiný člověk!:) Dneska jsem měla botasky!:) pecka!
První zkoušku v ls mám za sebou:)) Angličtina:) 1 chybička a nádherné áčko:) Moje první na vš, takže spokojenost nejvíce maximální:)
Bože, jen neztratit tuhle náladu a tenhle optimismus:) Je mi krásně:)
Postnu vám tu jednu mou nakopávací písničku, která nesmí v mém přehrávači prostě chybět!:)
I ten videoklip je peckovní:) Sakra nějak jsem si oblíbila slovo pecka:D pecka!:)
Právě jsem se vrátila s oslavy bratránkových narozenin:) Sešli jsme se jako pokaždé ve stejně sestavě, kterou mám moc ráda:) Nejsou to ty nudné oslavy, kdy sledujete hodinovou ručičku:) Smějeme se, bavíme a utíká to rychle:) Strýc pořád dolévá víno a tak mám teď podivně lehkou hlavu:)
Bratránkovi jsme se sestrou stvořily muffinový dort, hodím sem fotku až ji přetáhnu z foťáku;) myslím, že se nám to povedlo:)
A co dál?:) zamilovala jsem se:)Ptáte se do čeho/koho? Do jógy:) Chodím v Olomouci každou středu a je to výborné:) Ten pocit, když se natahuje celé tělo, když každou lekci toho zvládáte více a více:) Víte ta změna o které jsem psala dříve se netýká až tak hubnutí:) Chci být pružná a ohebná a ne si pořád připadat, jak slon v porcelánu:) navíc, co jsem začala pravidelně cvičit, tak mě nebolí krční páteř, což je pro mě neskutečný pocit, který jsem dlouho nezažila:) Vždycky, když se mi nechce vykopat se z bytu a jít cvičit, tak si vzpomenu na ten skvělý pocit, který jsem měla při závěrečné relaxaci, kdy ležíme se zavřenýma očima, představujeme si sami sebe na pustém ostrově, jak ležíme v horkém písku a svítí sluníčko:) když vycházím, tak jsem strašně klidná, mám čistou hlavu a přitom spoustu energie, kterou o půl osmé večer rozhodně nemívávám:) Je to zkrátka pecka!:)
Jaro!Jaro!Jaro! Třikrát sláva Oskarovi, že si dal říct a konečně svítí!:)Sakra, jak mi tohle chybělo:) na jaro jsem úplný úchyl, jakmile ucítím první záchvěvy, tak se ze mě stává jiný člověk!:) Dneska jsem měla botasky!:) pecka!
První zkoušku v ls mám za sebou:)) Angličtina:) 1 chybička a nádherné áčko:) Moje první na vš, takže spokojenost nejvíce maximální:)
Bože, jen neztratit tuhle náladu a tenhle optimismus:) Je mi krásně:)
Postnu vám tu jednu mou nakopávací písničku, která nesmí v mém přehrávači prostě chybět!:)
I ten videoklip je peckovní:) Sakra nějak jsem si oblíbila slovo pecka:D pecka!:)
neděle 24. února 2013
Jak šel čas...
..po delší době zpátky na místě činu...
Nevím, čím o je:) Možná deš´tovými kapkami, které mi buší na střešní okno:) Možná taky tím, že za chvíli zas budu sedět ve vlaku:) A možná je to jen tím, že občas dostanu tuhle náladu:) Nostalgickou a přemýšlivou.
Člověk někdy přemýšlí nad tím, jak se dostal tam, kde právě je. A to teď dělám já. Ne, nebojte se, nebude to žádný článek o škole... Dneska se chci v rámci změny, kterou chci nastolit ve svém životě, ohlédnout za svým životním stylem, který jsem doposud vedla.
Odkud jen začít? Nejlépe od začátku. Už od mala jsem byla docela šikovné dítě. Hodně za to vděčím našim, kteří se mi opravdu věnovali. Mamča mi odmalička četla a později se mnou dělala úkoly. Táta zas rozvíjel mé fyzické schopnosti a tak jsem od poměrně útlého věku uměla plavat a lyžovat.
Od malička jsem zbožňovala lítání venku:) Když jsem byla malá, prozkoumávala jsem babiččinu zahradu, což pro mě znamenalo velké dobrodružství, lezla jsem na stromy, hrála si se psem a prala se se ségrou o houpačku. Později jsem měla dovoleno chodit si hrát na nedaléké hřiště plné prolézaček:) V tu dobu jsem nacházela i své první kamarádky:) Lítaly jsme po lese, stavěly si bunkry, chodily na ostružiny, maliny a lesní jahůdky:) Měly jsme své první party, kde se členství muselo zasloužit splněním náročných úkolů, které vymýšlela naše ,,hlava". Byla jsem aktivní, pořád v pohybu, pořád na čerstvém vzduchu. Bylo to nehorázně prima dětství, na které budu vždycky vzpomínat.
S nástupem do první třídy přišel můj první a zároveň i poslední rok moderní gymnastiky. Poslední proto, že jsem trošku vyčnívala a poznala, jak děti umí být někdy zlé. Vždycky jsem měla ráda sladkosti a to tak moc, že ani pohyb je nedokázal vykompenzovat, rozumějte, nebyla jsem tlouštík, ale bříško jsem měla vždycky, a tak nějak mi bylo smutno, když mě ostatní nevzali mezi sebe. Navíc mě gymnastika až tak neoslovila a za obzorem se rýsovala láska mého života.
Pak se to stalo:) Propadla jsem kouzlu kulatého nesmyslu a začala hrát házenou. Propadla jsem jí a začala etapa mého života, na kterou moc ráda vzpomínám:) Potkala jsem tam mou nejlepší kamarádku a navzájem jsme v sobě živily lásku k tomuto sportu. Když jsme zrovna nehrály nebo nebyly na tréninku, tak jsme byly v hale a dívaly se na tréninky a zápasy starších holek nebo kluků a nebo si šly jen tak házet na hřiště:) Bylo to skvělé, doma jsem se příliš neohřála a pořád lítala venku:) S kamarádkou jsme chodily plavat, na lekce aerobiku, chodily jsme běhat a na kolečkové brusle:) A když jsme si chtěly víc popovídat, tak byste nás našli v čajovně. A bylo nám hrozně fajn:)
Jenže pak přišla střední škola:) já už měla rok přítele a tak nějak se vše otočilo. Kamarádka měla školu v jiném městě a tak jsme se vídaly čím dál míň. Házená už taky nebyla, to co dřív. Začala jsem mít problémy se zády a byla nucena přestat hrát. Víte, tehdy mi to ani nepřišlo a popravdě mi to ani nechybělo. Užívala jsem si s milým. Chodili jsme do kina,do přírody, trávili společný čas u filmů. Jen to nebyla až taková pohodička, jak by se mohlo na první pohled zdát. Řekněme, že s přítelovou rodinou to bylo drobátko složitější. Navíc, abych zvládala gymnázium na dobré úrovni, tak jsem se musela hodně snažit. Začala jsem se měnit. Přes týden jsem seděla u učení a víkendy trávila s milým u filmů nebo pomáháním, ať už u nich doma nebo u nás. Přestala jsem se pravidelně hýbat, ale nebyla to až taková hrůza, žádné extrémní změny jsem tehdy nezaznamenala.
Zlom přišel ve čtvrtém ročníku. Maturita a příjimací zkoušky na vš jsem viděla za každým rohem. Bála jsem se toho, jako čert kříže a chtěla udělat maximum, aby vše dopadlo dobře. Všepřítomný stres jsem zaháněla, jak jinak, než sladkým, slaným a tučným jídlem. Nevím ani proč, měla jsem pocit, že mi ta čokoláda nažene zpátky energii, ale bylo tomu úplně naopak.
Nakonec se zkouška dospělosti i přijímačky zdařily, řekla bych velmi obstojně a já konečně měla čas podívat se pravdě do očí. Jenže, co udělá zbabělec, když ta pravda není zrovna příjemná? Zavře oči. A to jsem udělala i já, byly zde sice nějaké pokusy o změnu, ale neměla jsem dostatek pevné vůle a tendence odkládat věci na později byla silnější.
Tak šel zase čas a já úspěšně přežila své první zkouškové. Po zkouškách jsem si malovala, že začnu tvořit, ale neměla jsem vůbec na nic náladu, byla jsem až protivná. Tyto stavy mě donutily zapřemýšlet, co se to sakra děje. A víte na co jsem přišla? Že člověk může být těžko spokojený se svým životem, když není spokojený sám se sebou. Hrozně mi pomohl můj přítel(ano pořád ten samý:))Řekl mi,ať prostě řeknu ne, když to nechci a vydržím to ne říkat. ono to tak možná nevyzní, ale mě to v tu chvíli pomohlo.A to ne, jsem začala říkat ještě ten den, žádné až od zítřka:)
Aby bylo jasno, nedržím dietu. Snažím se změnit svůj životní styl:) Chci být zdravá a spokojená sama se sebou a chci svému tělu dát to nejlepší:)
Tak jak to teď vypadá?
Snažím se jíst pravidelně v menších porcích. Jím hodně ovoce a zeleniny. Nejím bílé pečivo a vyhýbám se sladkostem a slaným pochutinám:) Ale když mě opravdu honí mlsná, tak si dám kousek čokolády;) Začínám se zajímat o složení potravin:) Snažím se dostatečně pít:)
Co se týče pohybu. Obrovskou inspirací mi je pořad The Biggest Loser. Sleduji ho na youtube, nejen že si skvěle procvičím angličtinu. vždycky si říkám, sakra, když to zvládli tihle, tak proč ne já?:) Navíc při cvičení si nemůžu vyhnat z hlavy Dollvetovo NO MORE EXCUSES:) Jinak cvičím Jillian Michaels, ale to jen, když jsem doma:) Na bytě v Olomouci mám strach, aby na mě nevlítli sousedi:) Víte, když jsem do totoho šla, tak jsem měla strach, jak to budu dělat v Olomouci:)Ale vyzrála jsem na to, a využila svou šetrnost:) no jo, když já o všem strašně přemýšlím, než to koupím. Ale o tomto jsem věděla,že přemýšlet nesmím:) Koupila jsem si permanentku k nám do akademik fitness klubu. Stála mě necelých 600 na semestr. Je to obrovská výhoda, protože i když se mi cvičit nechce, tak se dokopu už jen z toho důvodu, že když už jsem si to koupila, tak to přece nevyhodím z okna:) jinak nabídka sportů je široká, můžu chodit od zumby přes jogu až na badminton:)
Páni, koukám, že jsem se rozepsala:) Ale já to nejspíš tak trochu potřebovala:)
Pokud jste to někdo dočetli až sem, tak se vám klaním a přeju hezký zbytek neděle:)
Nevím, čím o je:) Možná deš´tovými kapkami, které mi buší na střešní okno:) Možná taky tím, že za chvíli zas budu sedět ve vlaku:) A možná je to jen tím, že občas dostanu tuhle náladu:) Nostalgickou a přemýšlivou.
Člověk někdy přemýšlí nad tím, jak se dostal tam, kde právě je. A to teď dělám já. Ne, nebojte se, nebude to žádný článek o škole... Dneska se chci v rámci změny, kterou chci nastolit ve svém životě, ohlédnout za svým životním stylem, který jsem doposud vedla.
Odkud jen začít? Nejlépe od začátku. Už od mala jsem byla docela šikovné dítě. Hodně za to vděčím našim, kteří se mi opravdu věnovali. Mamča mi odmalička četla a později se mnou dělala úkoly. Táta zas rozvíjel mé fyzické schopnosti a tak jsem od poměrně útlého věku uměla plavat a lyžovat.
Od malička jsem zbožňovala lítání venku:) Když jsem byla malá, prozkoumávala jsem babiččinu zahradu, což pro mě znamenalo velké dobrodružství, lezla jsem na stromy, hrála si se psem a prala se se ségrou o houpačku. Později jsem měla dovoleno chodit si hrát na nedaléké hřiště plné prolézaček:) V tu dobu jsem nacházela i své první kamarádky:) Lítaly jsme po lese, stavěly si bunkry, chodily na ostružiny, maliny a lesní jahůdky:) Měly jsme své první party, kde se členství muselo zasloužit splněním náročných úkolů, které vymýšlela naše ,,hlava". Byla jsem aktivní, pořád v pohybu, pořád na čerstvém vzduchu. Bylo to nehorázně prima dětství, na které budu vždycky vzpomínat.
S nástupem do první třídy přišel můj první a zároveň i poslední rok moderní gymnastiky. Poslední proto, že jsem trošku vyčnívala a poznala, jak děti umí být někdy zlé. Vždycky jsem měla ráda sladkosti a to tak moc, že ani pohyb je nedokázal vykompenzovat, rozumějte, nebyla jsem tlouštík, ale bříško jsem měla vždycky, a tak nějak mi bylo smutno, když mě ostatní nevzali mezi sebe. Navíc mě gymnastika až tak neoslovila a za obzorem se rýsovala láska mého života.
Pak se to stalo:) Propadla jsem kouzlu kulatého nesmyslu a začala hrát házenou. Propadla jsem jí a začala etapa mého života, na kterou moc ráda vzpomínám:) Potkala jsem tam mou nejlepší kamarádku a navzájem jsme v sobě živily lásku k tomuto sportu. Když jsme zrovna nehrály nebo nebyly na tréninku, tak jsme byly v hale a dívaly se na tréninky a zápasy starších holek nebo kluků a nebo si šly jen tak házet na hřiště:) Bylo to skvělé, doma jsem se příliš neohřála a pořád lítala venku:) S kamarádkou jsme chodily plavat, na lekce aerobiku, chodily jsme běhat a na kolečkové brusle:) A když jsme si chtěly víc popovídat, tak byste nás našli v čajovně. A bylo nám hrozně fajn:)
Jenže pak přišla střední škola:) já už měla rok přítele a tak nějak se vše otočilo. Kamarádka měla školu v jiném městě a tak jsme se vídaly čím dál míň. Házená už taky nebyla, to co dřív. Začala jsem mít problémy se zády a byla nucena přestat hrát. Víte, tehdy mi to ani nepřišlo a popravdě mi to ani nechybělo. Užívala jsem si s milým. Chodili jsme do kina,do přírody, trávili společný čas u filmů. Jen to nebyla až taková pohodička, jak by se mohlo na první pohled zdát. Řekněme, že s přítelovou rodinou to bylo drobátko složitější. Navíc, abych zvládala gymnázium na dobré úrovni, tak jsem se musela hodně snažit. Začala jsem se měnit. Přes týden jsem seděla u učení a víkendy trávila s milým u filmů nebo pomáháním, ať už u nich doma nebo u nás. Přestala jsem se pravidelně hýbat, ale nebyla to až taková hrůza, žádné extrémní změny jsem tehdy nezaznamenala.
Zlom přišel ve čtvrtém ročníku. Maturita a příjimací zkoušky na vš jsem viděla za každým rohem. Bála jsem se toho, jako čert kříže a chtěla udělat maximum, aby vše dopadlo dobře. Všepřítomný stres jsem zaháněla, jak jinak, než sladkým, slaným a tučným jídlem. Nevím ani proč, měla jsem pocit, že mi ta čokoláda nažene zpátky energii, ale bylo tomu úplně naopak.
Nakonec se zkouška dospělosti i přijímačky zdařily, řekla bych velmi obstojně a já konečně měla čas podívat se pravdě do očí. Jenže, co udělá zbabělec, když ta pravda není zrovna příjemná? Zavře oči. A to jsem udělala i já, byly zde sice nějaké pokusy o změnu, ale neměla jsem dostatek pevné vůle a tendence odkládat věci na později byla silnější.
Tak šel zase čas a já úspěšně přežila své první zkouškové. Po zkouškách jsem si malovala, že začnu tvořit, ale neměla jsem vůbec na nic náladu, byla jsem až protivná. Tyto stavy mě donutily zapřemýšlet, co se to sakra děje. A víte na co jsem přišla? Že člověk může být těžko spokojený se svým životem, když není spokojený sám se sebou. Hrozně mi pomohl můj přítel(ano pořád ten samý:))Řekl mi,ať prostě řeknu ne, když to nechci a vydržím to ne říkat. ono to tak možná nevyzní, ale mě to v tu chvíli pomohlo.A to ne, jsem začala říkat ještě ten den, žádné až od zítřka:)
Aby bylo jasno, nedržím dietu. Snažím se změnit svůj životní styl:) Chci být zdravá a spokojená sama se sebou a chci svému tělu dát to nejlepší:)
Tak jak to teď vypadá?
Snažím se jíst pravidelně v menších porcích. Jím hodně ovoce a zeleniny. Nejím bílé pečivo a vyhýbám se sladkostem a slaným pochutinám:) Ale když mě opravdu honí mlsná, tak si dám kousek čokolády;) Začínám se zajímat o složení potravin:) Snažím se dostatečně pít:)
Co se týče pohybu. Obrovskou inspirací mi je pořad The Biggest Loser. Sleduji ho na youtube, nejen že si skvěle procvičím angličtinu. vždycky si říkám, sakra, když to zvládli tihle, tak proč ne já?:) Navíc při cvičení si nemůžu vyhnat z hlavy Dollvetovo NO MORE EXCUSES:) Jinak cvičím Jillian Michaels, ale to jen, když jsem doma:) Na bytě v Olomouci mám strach, aby na mě nevlítli sousedi:) Víte, když jsem do totoho šla, tak jsem měla strach, jak to budu dělat v Olomouci:)Ale vyzrála jsem na to, a využila svou šetrnost:) no jo, když já o všem strašně přemýšlím, než to koupím. Ale o tomto jsem věděla,že přemýšlet nesmím:) Koupila jsem si permanentku k nám do akademik fitness klubu. Stála mě necelých 600 na semestr. Je to obrovská výhoda, protože i když se mi cvičit nechce, tak se dokopu už jen z toho důvodu, že když už jsem si to koupila, tak to přece nevyhodím z okna:) jinak nabídka sportů je široká, můžu chodit od zumby přes jogu až na badminton:)
Páni, koukám, že jsem se rozepsala:) Ale já to nejspíš tak trochu potřebovala:)
Pokud jste to někdo dočetli až sem, tak se vám klaním a přeju hezký zbytek neděle:)
neděle 3. února 2013
Impossible:)
Na youtube jsem narazila na předělávku už tak dokonalé písničky od Shontelle:) V té předělávce jí zpívá James Arthur a prostě jako ách:) Husinu mám až nevím kde a platonicky jsem se zamilovala do jeho hlasu:) Navíc se stala mou oficiální nakopávací písničkou:) Jen se podívejte na klip:) je tam Jamesova cesta soutěží obdobnou naší Superstar:) Ta písnička, ten klip...dává mi pocit, že nic není nemožné:)
Nevím, co se to se mnou děje, jsem divná, bez nálady:/ V telce říkají, že nám chybí energie ze sluníčka asi na tom něco bude. Jen je mi líto lidí okolo. Všichni jsme na tom stejně přece:) Musím se sebrat:)
Jsem ze sebe docela nešťastná, myslela jsem jak krásně smysluplně využiju pozkouškové volno a kulové:) mám tak blbou náladu až se mi nic nechce. A tak akorát vařím, uklízím a dělám jen to co je nezbytné. jak říkám chudáci lidi okolo mě.
Víte před dvěma týdny jsem najela na zdravější režím a bylo mi líp, ale pak jeden den byla ta nálada horší a já se ji snažila umlčet jídlem...a to je asi blbost a chyba. Jako nechápu lidské tělo, nechápu lidskou psychiku...Proč máme tendenci ubližovat sami sobě. Obezita je nezdravá, kouření je nezdravé. Tak proč je cesta k opaku těžká? Vždyť je to k lepšímu ne, tak by to mělo jít lehce.
Dneska jsem vedla dlouhý hovor se svým milým proč jsem poslední dobou taková a že se sebou nejsem spokojená a tak. On je úžasný podpořil mě v rozhodnutí jít tou lepší cestou a slíbil, že mě bude nakopávat a podrží mě. Věřím mu a vím, že právě to jsem potřebovala, takže challenge of my life může začít:)
Vždyť nic není nemožné ne?:)
Nevím, co se to se mnou děje, jsem divná, bez nálady:/ V telce říkají, že nám chybí energie ze sluníčka asi na tom něco bude. Jen je mi líto lidí okolo. Všichni jsme na tom stejně přece:) Musím se sebrat:)
Jsem ze sebe docela nešťastná, myslela jsem jak krásně smysluplně využiju pozkouškové volno a kulové:) mám tak blbou náladu až se mi nic nechce. A tak akorát vařím, uklízím a dělám jen to co je nezbytné. jak říkám chudáci lidi okolo mě.
Víte před dvěma týdny jsem najela na zdravější režím a bylo mi líp, ale pak jeden den byla ta nálada horší a já se ji snažila umlčet jídlem...a to je asi blbost a chyba. Jako nechápu lidské tělo, nechápu lidskou psychiku...Proč máme tendenci ubližovat sami sobě. Obezita je nezdravá, kouření je nezdravé. Tak proč je cesta k opaku těžká? Vždyť je to k lepšímu ne, tak by to mělo jít lehce.
Dneska jsem vedla dlouhý hovor se svým milým proč jsem poslední dobou taková a že se sebou nejsem spokojená a tak. On je úžasný podpořil mě v rozhodnutí jít tou lepší cestou a slíbil, že mě bude nakopávat a podrží mě. Věřím mu a vím, že právě to jsem potřebovala, takže challenge of my life může začít:)
Vždyť nic není nemožné ne?:)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)